p.png)
17. listopad 1939
Pro někoho bude mozná šokujícím zjištěním, kdo byli čeští studentští vůdci, popravení v roce 1939 nacisty:
Osm z devíti se za první republiky hlásilo k organizacím a politickým stranám, které by dnes byly označeny za „radikálně pravicové“ – jmenovitě například Národní sjednocení, Vlajka (ta prvorepubliková se od protektorátní zásadně lišila), nebo Mladá Národní demokracie.
Odmítali nacismus (k čemuž je často vedl radikální československý nacionalismus), ale stejně tak byli silně kritičtí k prvorepublikovému parlamentnímu systému, vymezovali se vůči tehdejším čelným představitelům kultury, ovlivněným marxistickými myšlenkami (V & W, Karel Čapek, Jiří Wolker) a v době španělské občanské války podporovali pravicové nacionalistické povstalce, vedené generálem Frankem.
Dnešní neomarxisté z neziskovek, kteří všechny nacionalisty z duše nenávidí, by je asi také nejraději nechali odprásknout…
Jak tato osudová tragédie začala?
První oběť nacistických represí, Jan Opletal, se narodil 1. ledna 1915 ve Lhotě nad Moravou v rodině Štěpána a Anny Opletalových, jako jejich osmé dítě. Do obecné školy chodil poblíž svého rodiště v Nákle u Olomouce. Poté vystudoval gymnázium v Litovli, kde složil maturitu v roce 1934 a které dnes nese jeho jméno. Původně chtěl studovat leteckou školu v Prostějově, avšak kvůli vadě zraku nastoupil do školy pro záložní důstojníky v Hranicích. Poté nastoupil vojenskou prezenční službu u jezdectva v ruzyňských kasárnách. Medicínu začal studovat až v zimním semestru 1936–1937.
28. října 1939 proběhly v Praze protinacistické nepokoje, kterých se Opletal aktivně účastnil.
Demonstrace byly nacisty tvrdě potlačeny. Jan Opletal byl v Žitné ulici v Praze zraněn střelou do břicha, pravděpodobně z pistole. V nemocnici na Karlově náměstí byl okamžitě operován doktorem Arnoldem Jiráskem. 11. listopadu, i přes veškerou lékařskou péči, zemřel na zánět pobřišnice. Po pohřbu byly jeho ostatky převezeny do rodného Nákla, kde mu byl později vztyčen pomník. V řadě českých měst po něm byly pojmenovány ulice. Roku 1996 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka I. třídy.
Pohřbu Jana Opletala se 15. listopadu 1939 zúčastnily tisíce studentů. Jejich setkání přerostlo v další protinacistickou demonstraci, jejímž důsledkem bylo zavření všech českých univerzit a kolejí říšským protektorem Konstantinem von Neurathem. Následovalo zatčení více než dvanácti set studentů a poprava devíti z nich v pražských Ruzyňských kasárnách - ZDE. Přitom byl na území protektorátu poprvé použit tzv. sonderbehandlung – tj. poprava bez soudu.
Kdo byli ti muži, popravení 17. listopadu 1939?
1) Václav Šafránek (11. prosince 1920 Praha – 17. listopadu 1939 Praha) se již během svých středoškolských studií angažoval ve studentských organizacích a byl předsedou Sociální studentské akce ve Velké Praze. Jeho mottem bylo „Vlast, národ, práce“. Na střední škole se též věnoval publicistické činnosti a vedl školní časopis Hlas mladých. Byl výrazně katolicky orientován.
V době Mnichovské krize se dobrovolně přihlásil do armády, od léta 1939 byl spojkou odbojové organizace Obrana národa. Na podzim 1939 začal studovat inženýrské stavitelství na Českém vysokém učení technickém v Praze a stal se zapisovatelem Svazu českého studentstva v Čechách. Na vysoké škole studoval jen zhruba 6 týdnů svého života.
2) Jan Černý (20. listopadu 1914 Žamberk – 17. listopadu 1939 Praha) studoval v Praze medicínu na Univerzitě Karlově. Již od studentských let se politicky angažoval, nejprve v řadách agrárníků, poté byl členem Vlajky. V letech 1937 až 1939 byl předsedou Spolku československých mediků. Po Mnichovu 1938 vystupoval proti levicově zaměřeným vedoucím představitelům Ústředního svazu československého studentstva a byl zodpovědný za rozmnožování a distribuci létáků, které v té době v Praze vydávala Mládež Vlajky. V únoru 1939 byl ze své funkce ve Spolku česko-slovenských mediků odvolán.
Den po Opletalově pohřbu důrazně intervenoval za propuštění českých studentů, kteří byli během nepokojů po pohřbu zadrženi německou policií. V noci z 16. na 17. listopad 1939 byl zatčen gestapem a 17. listopadu bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. In memoriam mu byl udělen titul MUDr.
3) Jan Weinert (18. prosince 1914, Praha-Karlín – 17. listopadu 1939 Praha) byl středoškolský pedagog a studentský funkcionář. Vystudoval gymnázium v pražské Libni a poté bohemistiku a germanistiku na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy.
V roce 1937 začal vyučovat na pražských středních školách. Během studií se začal angažovat ve studentských organizacích. Mezi lety 1936 a 1937 působil jako jednatel Svazu československého studentstva v Praze a v letech 1937 - 38 byl jeho předsedou. V září 1939 se stal předsedou Svazu českého studentstva v Čechách.
V politice byl nacionalisticky orientován. V době 1. republiky byl členem Národního sjednocení. V roce 1938 byl funkcionářem Mladé generace Národního sjednocení, později působil i v mládežnických organizacích Mladá Národní jednota a Mladé Národní souručenství.
26. října 1939 přednesl odvážný projev o 28. říjnu, ve kterém mimo jiné prohlásil německou okupaci a Protektorát Čechy a Morava za dočasnou záležitost. 15. listopadu intervenoval na policejním ředitelství ve prospěch studentů zadržených po pohřbu Jana Opletala. Ve večerních hodinách 16. listopadu 1939 byl zatčen gestapem během schůze Svazu českého studentstva v Čechách, která se konala v ústředí Národního studentského svazu v Hopenštokově ulici a kterou Weinert řídil. Následujícího dne byl bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.
4) František Skorkovský (1. března 1909 Terst – 17. listopadu 1939 Praha) se narodil v italském Terstu a jeho matka byla Italka. Vystudoval italské gymnázium a Právnickou fakultu MU. Od roku 1937 byl předsedou tělovýchovné jednoty Ústředního svazu československého studentstva. Angažoval se i v mezinárodních studentské organizaci Confederatión Internationale des Étudians, kde zastával funkci předsedy jedné z komisí, a často se účastnil různých mezinárodních studentských setkání. V roce 1939 působil jako předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě.
Do roku 1937 působil ve studentském odboru Národního sjednocení, avšak byl z ně kvůli jednomu svému hlasování vyloučen. Po té se stal členem Klubu národně socialistických akademiků. Zajímal se o dění v Itálii a byl zaměstnán u italské pojišťovny Riunione Adriatica.
Podílel na přípravě Opletalova pohřbu. V časných ranních hodinách 17. listopadu 1939 byl zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.
5) doc. PhDr. Josef Matoušek (13. ledna 1906 Hořice – 17. listopadu 1939 Praha) byl synem někdejšího národně demokratického ministra průmyslu, obchodu a živností Josefa Matouška, český historik a vysokoškolský pedagog.
Vystudoval Vančurovo gymnázium na Smíchově a poté historii na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. V roce 1931 začal pracovat v Archivu země České. Badatelsky se zajímal zejména o 15. a 16. století a české dějiny v 19. století.
Politicky byl činným v Československé národní demokracii a poté v Národním sjednocení. Kritizoval Benešovu politiku a požadoval lepší vztahy s tehdejším Polskem a Itálií. V mnoha svých názorech se shodoval s Karlem Kramářem. Během Mnichovské krize jednoznačně podporoval obranu země a byl i spoluautorem manifestu českých historiků, který byl adresován historikům francouzským.
Po německé okupaci se stal členem Národního souručenství a Českého svazu pro spolupráci s Němci, který však na rozdíl od kolaborantské Česko-německé společnosti odmítal proněmecký aktivismus.
V listopadu 1939 se podílel na přípravě Opletalova pohřbu, 16. listopadu vymohl studentům audienci u prezidenta Háchy, ke které však vzhledem k následujícím událostem již nedošlo. 17. listopadu 1939 byl okolo čtvrté ráno zatčen gestapem v bytě svých rodičů a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. Na popravu šel toho dne jako první.
6) Bedřich Koula (1. března 1913 Praha – 17. listopadu 1939 Praha) se narodil v Praze, kde také vystudoval gymnázium. V letech 1932 - 34 studoval v Paříži na École libre des sciences politiques, kde získal titul Dipl. soc. sol, který mu byl slavnostně odevzdán 4. července 1934. Od roku 1933 byl zapsán na Právnické fakultě Univerzity Karlovy, kde mu v době popravy zbývala již jen poslední zkouška. Krátkou dobu studoval práva i na Sorbonně.
V roce 1934 se jako mluvčí českých nacionalistických studentů aktivně účastnil insigniády. Před Mnichovským diktátem byl mluvčím studentského oboru Národního sjednocení. Působil též jako funkcionář Všehrdu. V roce 1939 byl zvolen jednatelem Svazu českého studentstva v Čechách.
Ve večerních hodinách 16. listopadu 1939 byl zatčen gestapem během schůze v ústředí Národního studentského svazu v Hopenštokově ulici a následujícího dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. Na popravu šel jako poslední toho dne. In memoriam mu byl udělen titul JUDr.
7) Jaroslav Klíma (18. května 1913 Praha – 17. listopadu 1939 Praha) vystudoval gymnázium v Křemencově ulici. Poté nastoupil na studium práv na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Svá studia úspěšně ukončil v roce 1937. Již ve svých studentských letech se začal politicky angažovat v řadách české nacionalistické mládeže. V roce 1934 v době insigniády patřil mezi mluvčí českých studentů, byl aktivním členem Mladé generace Československé národní demokracie a posléze mládeže Národního sjednocení. Po ukončení vysokoškolských studií nastoupil vojenskou službu. Jako důstojník se v roce 1938 zúčastnil obou mobilizací. Od podzimu 1939 byl předsedou Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě.
8) Josef Adamec (18. prosince 1909 Praha – 17. listopadu 1939 Praha) vystudoval gymnázium v pražské Libni a poté začal studovat na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Během insigniády (Čapkem a levicovými spisovateli označovanou za „fašistickou provokaci“) byl jedním z mluvčích českých studentů. V letech 1935 až 1936 byl místopředsedou Ústředního svazu československého studentstva, v letech 1937 - 39 působil v jeho dozorčí radě.
Nejprve pracoval v Mládeži Národního sjednocení, později se stal členem Klubu národně socialistických akademiků. Za druhé republiky byl členem Národního hnutí pracující mládeže a od září 1939 jednatelem Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě. 17. listopadu 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách. In memoriam mu byl udělen titul JUDr.
9) Marek Frauwirth (8. listopadu 1911 Zakopané – 17. listopadu 1939 Praha) byl pracovník slovenského konzulátu v Praze, který se narodil v židovské rodině v polském Zakopaném. Jeho rodiče se v jeho mládí usadili na Slovensku (ačkoliv původně plánovali cestu jižněji).
V letech 1935 až 1939 studoval Frauwirth na Vysoké škole obchodní. Jako jediný z popravených nenáležel k české nacionální opozici v prvorepublikovém a druhorepublikovém studentském hnutí. Naopak byl členem levicové Jednoty nemajetných a pokrokových studentů a Společnosti přátel demokratického Španělska. V jarním semestru 1939 svá studia sice úspěšně dokončil, ale na podzim téhož roku navštěvoval tutéž školu, aby si rozšířil své jazykové znalosti o holandštinu a arabštinu. Byl též nediplomatickým pracovníkem slovenského konzulátu v Praze, kde vydával falešné pasy Židům, aby mohli odcestovat přes Bělehrad ze země. 17. listopadu 1939 byl v časných ranních hodinách zatčen gestapem a téhož dne bez soudu popraven v ruzyňských kasárnách.
Zdroj: ZDE