p.png)
300 let od triumfu u Petrovaradína
Letos si připomeneme 300. výročí jedné z nejvýznamnějších bitev křesťanských vojsk proti tureckým muslimům a jejich expanzi do Evropy, bitvy u Petrovaradína. Odehrála se 5. srpna 1716.
Tato bitva představovala první velké střetnutí mezi Habsburky a Osmanskou říší v 18. století. Princ Eugen Savojský v ní překvapil a rozprášil podstatně silnější armádu velkovezíra Damada Aliho, čímž odrazil ofenzivu tureckých vojsk proti významné pevnosti Petrovaradín a zároveň si uvolnil ruce k dobytí Temešváru a vyhnání tureckých jednotek z Temešského Banátu.
Turci vytáhli do boje s cílem pomstít se za urážku, které se jim dostalo v podobě habsburského ultimata, nařizujícího vrátit Benátkám území dobytá v posledních letech, přičemž v rámci odplaty hodali získat zpět území ztracená po drtivých porážkách Vídně a Zenty.
Prvním cílem Turků bylo město Petrovaradín, které představovalo klíčovou pevnost a zásobárnu Habsburských vojsk na Dunaji. Damad Ali přitáhl k Petrovaradínu 2. srpna a rozvinul se na jihovýchod od města. Obsadil návrší nad městem a opevnil se. Jeho křídla se přitom opírala o Dunaj. Pokud by ho chtěl Eugen, jehož vojsko se nacházelo na druhém břehu řeky, napadnout, musel by se posunout s armádou podél řeky, přejít ji a pak postupovat úzkým údolím proti silným obranným pozicím podstatně silnějšího nepřítele. Pokud by ho ovšem Turci nepřepadli už při přechodu řeky.
Rakouská armáda se soustřeďovala před řekou u vesnice Futak. Princ Eugen se rozhodl pro naprosto překvapivé a riskantní řešení odporující jakýmkoliv dobovým konvencím a kryt noční tmou se čtyřiceti tisíci vojáky přebrodil rozvodněnou řeku přímo před tureckými pozicemi. Ve starých zákopech před Petrovaradínskou pevností chladnokrevně vyčkal přiblížení hlavních tureckých sil, čítajících na 200 000 mužů. Vrchní velitel, velkovezír Damad Ali, k němu vyslal parlamentáře s výzvou: „Veliteli Petrovaradína! Odevzdej velkému sultánovi místo, kde se tvoje vojska neprávem rozložila. Když to uděláš, bude dovoleno svobodně odtáhnout tobě i tvým vojákům se vším, co vám patří. Jestliže však budeš bojovat, ztratíš všechno a dám tě s celou osádkou oběsit.“
Někteří z císařských velitelů klesali na mysli. Přesilu Turků pokládali za tak velikou, že viděli bitvu jako předem prohranou. Navrhovali stáhnout se za řeku a ponechat v Petrovaradínu silnou posádku, která by měla naději se při dostatečném zásobování přes Dunaj ubránit. Princ Evžen byl ale jiného názoru. „To právě nepřítel očekává, že propadneme strachu a stáhneme se. My ho ale překvapíme náhlým úderem, takže mu jeho přesila nebude moc platná!“
Během noci sešikoval svoje vojsko a 5. srpna 1716 kolem sedmé hodiny ranní dal rozkaz k boji. Nejprve prudce udeřil na Turka šesti prapory pravého křídla. Turečtí janičáři se sice vklínili do středu jeho obranného postavení, kde útok váznul a ohrožoval i levé křídlo, ale Eugen v kritické chvíli odvážně nasadil jezdectvo k zničujícímu úderu z obou boků i týlu. Turecký nápor se zhroutil.
Rozvzteklený velkovezír se v čele oddílu tělesné stráže hnal tryskem vstříc své prchající armádě. Zamíchal se do bitevní vřavy a utrpěl těžké zranění, na něž záhy v Karlovaci zemřel. Ještě než vydechl naposledy, nařídil uříznout hlavu zajatému generálu von Bräunerovi.
Poslední ohniska tureckého odporu byla zlikvidována zhruba v poledne. Jelikož Damad Ali nechal těsně před svým sebevražedným útokem popravit všechny dosavadní zajatce, čekal stejný osud i zajaté Turky.
Vítězství prince Eugena Savojského nad trojnásobnou přesilou Turků bylo ohromující. Třicet tisíc Turků, včetně velitele janičárů a temešvárského paši, zůstalo ležet na bojišti. Zbytek armády bezhlavě prchal k Bělehradu. Do rakouských rukou padla turecká válečná pokladna s pěti miliony zlatých, sto sedmdesát děl, zásoby potravin pro celé tažení… Rakouské ztráty, uvážíme-li dobu trvání bitvy a ohromnou přesilu nepřátel, byly poměrně nevelké: pouhých osm tisíc mrtvých a raněných. Sám princ Eugen si v průběhu boje dvakrát zachránil život jen včasným výstřelem ze svých pistolí.
Jakmile se zpráva o vítězství rakouských vojsk dostala do Říma, přikázal Svatý otec na oslavu porážky muslimů zvonit ve všech kostelech a princi Eugenovi jako obránci křesťanstva poslal darem ozdobný klobouk a drahocenný meč.
Porážka Turků u Petrovaradína způsobila lavinu dalekosáhlých důsledků. Rakušanům otevřela cestu k ovládnutí Balkánu. Část vojsk pod velením generála von Mercyho na rozkaz prince Eugena 26. srpna oblehla silně opevněné hlavní město tohoto kraje, Temešvár, a jeho pád byl jen otázkou času. 12. října se Temešvár po sto šedesáti čtyřech letech turecké poroby dočkal osvobození. Turci tak ztratili Temešský Banát a rozhodující střetnutí války, dobytí Bělehradu, se odložilo na následující rok.
Je smutné, uvědomíme-li si, za jakých krvavých obětí a s jakým úsilím a hrdinskou statečností naši předkové bránili Evropu, naši kulturu a identitu před neustálými útoky asiatských a afrických muslimů a jak snadno a bez boje se nyní my, jejich potomci a pokračovatelé, své kultury, identity, svých ulic a měst, vzdáváme ve prospěch asijských a afrických imigrantů, nositelů právě té islamistické morálky, plné nepřátelství a nevraživosti vůči nám a všemu, co je nám drahé.
A JAK TO VYPADÁ DNES..?
Stačí se trochu porozhlédnout po internetu, například ZDE, nebo ZDE, nebo TADY.
Tak takhle to vypadá jen pár kilometrů od našich "státních" hranic...
Zdroj: Eurabia