Bitva statečného kováře proti tlupě Cigánů

Bitva, o které je následující článek, se odehrála v květnu 1991 na plzeňském náměstí Republiky. Ačkoliv teď není květen a na letošní rok ani nepřipadá  žádné kulaté výročí této události, přidávám sem tento článek z několika důvodů. Za prvé chci ukázat všem mladým lidem, kteří tehdy byli ještě děti, jak tvrdě jsme kolikrát museli bojovat, abychom uhájili vlastní život a zdraví. Těm straším z vás chci připomenout mládí a pobídnout vás k tomu, abyste se nebáli mladým vyprávět, jaké to tehdy bylo, že častokrát šlo o život, ve rvačkách se používaly nože a v casinech se střílelo. A nám všem chci na tomto příkladě připomenout, že každým útěkem vždy něco ztratíme. Že zůstat a bojovat je možná těžké rozhodnutí a následky jsou často velmi bolestivé, ale zbaběle utéct a pak s tím žít celý život, je mnohem bolestivější. 

Dalším důvodem, proč sem přidávám převzatý článek je, že je napsán opravdu nezaujatě a události popisuje bez politicky korektních servítků. A to je mi velmi sympatické, protože v dnešní době už je to velmi vzácné. 

Abych vás neunavoval, přidávám jen první část článku a pro ty z vás, kdo si ho budete chtít přečíst celý, přiložím dolů odkaz na zdroj.

Tak tedy čtěte:

  Bylo to v květnu 1991 a my jsme na náměstí Republiky předváděli naše kovářské umění. Měl jsem s sebou tříletého syna Jakuba a dceru Kačenu, které mohlo být třináct let. O děti se starala žena a já koval. Měl jsem zrovna přestávku, když jsem mezi panely, připravenými na opravu kolejí, zahlédl jak stánkaře, odnášejícího tržbu, ohrožuje nožem cikán v pruhovaném svetru.
     Bylo to ode mne asi šest metrů, což byla ideální vzdálenost na můj bič. Abyste pochopili, tenkrát jsem předváděl umění s bičem - na pódiu jsem vyrážel figurantům předměty z rukou nebo cigarety z huby. Vzal jsem tedy bič a cikánovi vypráskl nožík z ruky. Ten pak z místa utekl.
     Dál jsem se věnoval svému stánku, jenže asi za dvacet minut se ten cikán vracel ještě s jedním, který nesl podstatně větší nůž. Ten druhý si vzal nohu od židle nebo stolu a oba si to šli se mnou vyřídit.
     Nebyli pro mě ale rovnocennými soupeři, opět jsem vzal bič a vypráskal jsem je až ke galerii Čas, kde na mě jeden, když utíkal, zařval, že mi pobije rodinu. Tak jsem mu tím bičem podmetl nohy a on si dal ještě sám na hubu.
     O další půlhodinu později za námi zaskřípaly brzdy, objevila se tři auta, jedno z nich byl stříbrný Ford Siera, ostatní si již nepamatuji. Z nich se na nás hrnuli cikáni i cikánky, všichni po zuby ozbrojeni noži, mačetami nebo klacky.
     Na mě hned zaútočil jeden s dranžírákem v ruce a pokusil se mě bodnout někam do břicha. Ochránilo mě jen to, že jsem měl koženou vestu a pak také to, že jsem mu ten nůž prostě vzal za čepel a vytrhl mu ho z ruky i za cenu přeřezaných šlach na dlani a na prstech.
     Nějaký cikán řval, že mi klidně zabije i mé dítě. Myslel tím malého Jakuba a opravdu šel po něm. Jako šílený jsem se na něj vrhl, i když na mě viseli v té době další dva. Malého naštěstí zachránila Kateřina z Gotiky, která ho vzala do náruče a běžela s ním na druhou stranu náměstí k šermířům.
     Já se pral jako o život, cítil jsem, že mě dvakrát nebo třikrát bodli nožem a i když mě vesta hodně chránila, cítil jsem, jak mi po zádech stéká krev. Moje žena čapla bič, začala je řezat, ale neměli jsme samozřejmě žádnou šanci. Pak jsem cítil, jak mi nějaká cikánka skočila na záda, zlomila mě v pase a já jsem i s ní spadl na zem.
     Pak nikdy nezapomenu na to, jak se nade mnou jeden cikán sklonil, podíval se mi do obličeje, v ruce držel mačetu, zvedl ji nad hlavu a sekl. Nebýt toho, že jsem do dráhy letu čepele strčil svoji ruku, usekl by mi hlavu. Takhle mi čepel rozřízla ruku, sjela po ní a pouze mi rozťala ucho a jařmovou kost.
     Najednou se všude kolem nás objevili šermíři, vedení Prckem z Gotiky. To byla naše jediná záchrana, protože šermíři začali cikány zatlačovat, ale to si už moc po té ráně do hlavy nepamatuji.

Celý článek i s fotografiemi naleznete ZDE