Hrdinský boj Kosti a Ljubici proti albánským teroristům

27.03.2019 02:39

Letos si připomínáme dvacáté výročí agrese USA a jeho spojenců z NATO proti Jugoslávii. V článcích na internetu autoři zmiňují především tragické následky teroristických leteckých náletů, zničenou infrastrukturu, vypálené školy, zbořené nemocnice a zabité a zmrzačené civilisty. Namátkou si vzpomínám na jeden případ, který mnou tehdy hluboce otřásl, kdy americký letec raketou zaútočil na autobus plný věřících, jedoucích do kostela na velikonoční bohoslužby. Nikdo nepřežil.

Tyto a tisíce dalších v Jugoslávii zmařených lidských životů padají i na hlavu Humanitárního Bombarďáka Havla a všech, kdo s tou prasárnou souhlasili a schvalovali ji. Jejich výmluvy, že jsme byli vázáni smluvní povinností vůči NATO, jsou jen ubohými vytáčkami zbabělců, kteří se příliš báli o svoje korýtka, než aby narovnali záda.

Ale k agresi a válce se neodmyslitelně váží i příběhy hrdinů. Příběhy normálních chlapů a ženských, kteří se odmítli bát, postavili se a bojovali o to, co milovali – svůj dům, svoji vesnici, svoji zem...

Ve vesnici Tačevec v Kosovu už není nikdo, kdo by mohl podat svědectví o hrdinství Kosti Aleksiče a jeho manželky Ljubice, když v létě roku 1999 sami dva ubránili rodnou vesnici před teroristy z UČK (Kosovské Osvobozenecké Armády).

Kosťa tehdy sám bojoval s desítkami teroristů z UČK a Ljubica mu nosila střelivo.

"Byly to těžké časy. Tak těžké, že těžší ještě nebyly. Ljubica a já jsme nespali doma, ale v blízkém lese, kde jsem vykopal bunkr. Rozhodli jsme se zůstat za každou cenu, ale věděli jsme, že nás nesmí dostat živé. V noci jsme spali v lese a přes den střídavě pracovali a střídavě hlídali, protože jsme tehdy měli asi 1000 ovcí a 20 krav, které musely být zaopatřeny. Na každém kroku byli Albánci a naši lidé byli v nebezpečí. Jedna po druhé odcházely rodiny Radomíra Andriješeviče, Mirko Mirkoviče, Milovana Šariče... Nakonec jsme ve vesnici zůstali jen já a Ljubica, protože jsme nechtěli opustit dům, který postavili dědeček Blagoj a můj otec Peter.

Albánci chytili našeho souseda Mirka Šariče a zmasakrovali ho noži. Průběh jeho umučení fotili a fotky nastrkali mrtvému do kapes, aby jeho rodiče a děti viděli, co všechno mu dělali. No, řekl jsem si, že s námi to takhle nedopadne, protože dvě kulky nechám pro sebe a Ljubicu.

Jednoho rána jsem uviděl, že dům a stodola rodiny Šaričových jsou v plamenech a věděl jsem, že můj dům bude následovat. Skryl jsem se za dubem a vedle sebe položil výzbroj – samopaly, pušky, kulomety, granáty a hodně munice. Ljubici jsem řekl, že jejím úkolem bude přinášet mi munici a čas od času se mi ozvat, abych věděl, že ještě žije. Když začali s pokřikem postupovat od domu Šaričových k nám, nechal jsem je přiblížit asi tak na sto metrů a pak jsem spustil palbu. Střílel jsem střídavě ze samopalu, z pušky a ze všeho, co jsem měl, aby to vypadalo, že je nás víc."

Kosťovi Aleksičovi se v přestávkách mezi střelbou podařilo pomocí 20 let staré vysílačky oznámit policejní stanici ve městě Kuršumlija, že je pod útokem teroristů. Později se ukázalo, že jim to zachránilo život. Policisté běželi kilometry lesem, aby jim přišli na pomoc. Zapojili se do boje na poslední chvíli. Za několik minut byla celá teroristická skupina zničena.

"Bojoval jsem už víc než dvě hodiny, střílel jsem ze všeho, co jsem měl, ale Albánci se blížili a já se už začal modlit, aby dorazili policajti. A opravdu, když už jsem si myslel, že jsme ztraceni, vidím policajty, jak se řítí ke mně. Běželi jako smyslů zbavení kilometry, aby nám pomohli. Tak jsme Ljubica a já ubránili vesnici a dodnes mám schované ty dvě kulky, které jsem měl tehdy v kapse připravené pro nás."

Po tom, jak hrdinsky bránil Kosťa s Ljubicou Tačevo, bylo jasné, že se jim Albánci budou chtít pomstít. Policie a armáda jim navhly, aby se stáhli do rezervní pozice v obci Malá Šatra, ale starým manželům se nechtělo opustit dům, kde celý život žili a pracovali. Poslechli až na třetí výzvu, když bylo jasné, že nebude možné, aby je v jejich domově neustále střežila policie.

"Nic nám nezůstalo. Nejvíc mě ale mrzí 30 hektarů lesa, který vysázel můj dědeček Blagoj, a který se Albánci rozhodli vykácet. Vtrhli tam s pilami, jako by byl jejich. Někdy, ale jen v doprovodu policie, navštěvuji svůj majetek, ale vždy se vrátím ještě víc zestárlý a nemocnější.

Ve vesnici Tačevec, kterou Kosťa s Ljubicou tak srdnatě ubránili, dnes nikdo nežije.

Zdroj: Puškomitraljezom branio selo od albanskih terorista! - Vesti - Reportaža/Srbija - ALO!