p.png)
JAK AMERIČANI BUDOVALI SOVĚTSKÝ SVAZ
"Pro občana velké a hrdé země je krajně smutné a hořké zjišťovat, na jakých nepravdách byla po desítky let stavěna její historie, obzvláště pak ta o druhé světové válce. Na nepravdách, které se učily mladé generace na školách a které nesměly být pod hrozbou tvrdého postihu zpochybňovány. Na nepravdách navíc zbytečných, jakých by se čestný člověk neměl nikdy dopouštět, už jen proto, že tím neukazuje svoji sílu, ale naopak slabost."
historik a spisovatel Alexej I. Kondratěnko
Existují mýty a legendy, které proti vší logice a zdravému rozumu zapustily kořeny v myslích lidí tak hluboko, že jejich uvedení na pravou míru je už v podstatě nemožné. Když se je někdo pokusí vyvrátit, jejich nositelé budou zažívat téměř fyzickou bolest a budou se vzpírat stejně zuřivě, jako by jim krutý mučitel trhal nehty. Aby taky ne! Tyto autoritami implikované, od dětství přijímané a milionkrát opakované "posvátné mýty" se staly součástí jejich duševní identity tak dokonale, jako se tělesné parametry a rysy tváře staly součástí jejich fyzické podoby.
Blíží se 8. květen, den 77. výročí našeho "osvobození". Ale raději bych tomu památnému dni říkal "výročí porážky nacismu", nebo "výročí vítězství komunismu ve střední Evropě". Slovu "osvobození" bych se raději vyhnul, protože je v tomto případě velmi zavádějící. Slovo "osvobození" totiž evokuje představu, že ten, kdo byl osvobozen, od svého osvoboditele jednak dostal právo rozhodovat o své budoucnosti sám, druhak že ho dostal zdarma. Sama logika věci napovídá, že slovo "osvobození" by nemělo znamenat vytržení z šestiletého poddanství Berlínu a současné uvržení do čtyřicetiletého poddanství Moskvě. A rovněž by to zřejmě nemělo znamenat, že národ zaplatí za svoje osvobození přenecháním desetiny státního území, na němž žije šest set tisíc jeho občanů, svému "osvoboditeli". Jenže právě to po nás náš "osvoboditel" vyžadoval a tuto cenu jsme mu do posledního haléře zaplatili. A pak ještě mnohem víc.
V souvislosti s datem výročí vítězství komunismu ve střední Evropě se znovu ke slovu, jako každý rok, zcela jistě přihlásí všichni ti teskliví obdivovatelé Sovětského svazu, kteří nás na internetu zásobují články o tom, jakých ohromujících úspěchů prý dosáhl reálný socialismus, jak všichni měli práci, nikdo nestrádal, všeho bylo dostatek a vůbec jak to bylo všechno skvělé. Těmto nostalgickým soudruhům v žádném případě nedoporučuji číst následující řádky, protože by mohli zažít ztrátu rovnováhy a prudkou bolest na prsou. Ale vy, kdo jste otevřené mysli a rádi používáte vlastní hlavu, čtěte naopak bez obav, protože vám některé souvislosti, jenž vám dosud unikaly, možná začnou dávat smysl.
Hned po nástupu Stalina k moci se veškerá ekonomika SSSR začala orientovat na těžký ocelářský průmysl. Důvod byl křišťálově průhledný, protože měl jediný cíl: Vybudovat nejmohutnějš armádu na světě a pak na pásech tanků přinést osvobození od tíhy osobní svobody všem lidem na zeměkouli, jak to napovídal sám státní znak SSSR, s vyobrazením zeměkoule zastíněné srpem a kladivem. Ostatně, tato osvobozovací mánie a posedlost co nejmohutnější tankovou armádou straší v tamních končinách dodnes. Aktuálně jsme udivenými svědky, jak se druhá největší armáda světa stala štědrým dodavatelem železného šrotu pro ukrajinské slévárny, přičemž "osvobozovaným" chudákům zabila příbuzné, zničila domovy a většinu z nich uvrhla do celoživotní bídy.
Jenže vybudování mohutného těžkého průmyslu v Sovětském svazu bylo podmíněno mnoha jinými nezbytnými předpoklady. Výroba musela především probíhat na základě moderních technologií a vývoj na základě praktických zkušeností. Ani jednoho se však sovětským komunistům nedostávalo. Drastické čistky a masové popravy příslušníků inteligence doslova uřízly hlavu ruské vědě a vylidnily její technické zázemí.
Nezbývalo nic jiného, než se obrátit na "zlé" Američany. Ti si sice slova díků, ani veřejné přiznání jejich účasti na budování "země, kde zítra už znamená včera", nevysloužili, ale i přesto Stalinovi mezi lety 1929 a 1940 doslova z ničeho vybudovali chemický, automobilový, letecký, elektrotechnický, ropný, uhelný, energetický a metalurgický průmysl. Jenže proč tito zlí kapitalisté, utlačovatelé dělnické třídy a nepřátelé pokroku, budovali Sovětský svaz, který se vydával za jejich úhlavního nepřítele? Mělo to zcela zřejmě dva jednoduché důvody. První z nich byly peníze, protože ty, jak známo, nesmrdí. A nesmrdí dokonce ani bolševické peníze, získané krádežemi, loupežemi a masovým vyvražďováním. Druhým důvodem byla spřízněnost klanů nadnárodních bankéřů a majitelů největších společností amerického průmyslu s vůdci komunistické revoluce. Zkrátka, krev není voda...
Mezi prvními, kdo začal v SSSR budovat továrny, byl americký průmyslový architekt Albert Kahn, který je považován za duchovního otce průmyslového Detroitu. Kahn dorazil do Moskvy v roce 1928 s pětadvaceti inženýry. Během následujících dvou let vyškolil čtyři tisíce sovětských odborníků.
V letech 1929 – 1932 navrhoval a organizoval výstavbu více než pěti set průmyslových závodů současně. Největší z nich byly tzv. traktorové továrny, ve skutečnosti zbrojovky na výrobu tanků, ve Stalingradu, Čeljabinsku a Charkově, automobilky v Moskvě a Gorkém (dnešní Nižnyj Novgorod), továrny na obráběcí stroje v Kaluze a Novosibirsku, válcovny v Moskvě, slévárny v Čeljabinsku, Dněpropetrovsku, Charkově a Magnitogorsku, strojírny v Čeljabinsku, Podolsku a ve Stalingradu, ocelárny a válcovny v Magnitogorsku a Nižním Tagilu, hliníkárna ve Volchovsku, továrna na ložiska v Moskvě, továrna na zpracování azbestu a mnoho dalších.
Když Kahn dostal zadání na výstavbu první "traktorky" ve Stalingradu, nechápal ještě pravý smysl jejího určení. Dost se tedy podivil, proč závod na výrobu traktorů, které v té době vážily kolem pěti tun, potřebuje jeřáby o nosnosti 40 nebo 50 tun. Každopádně průběh výstavby této "traktorky" byl neskutečně rychlý. Dodnes se nám komunističtí historici snaží doložit úspechy sovětského hospodářství tím, jak sovětští "stachanovci" lámali rekordy. Ve skutečnosti továrny nestavěli žádní nadšení budovatelé socialismu, nýbrž nesvéprávní otroci, uvěznění v gulagu za sebemenší provinění, ale často jen náhodně zatčení na ulici. Vybavení fabriky také nebylo zkonstruováno a vyrobeno v Sovětském svazu, protože by ani nebylo kde ho sestrojit. Bylo kompletně vyrobeno v USA, kde ho také vyzkoušeli. Následně bylo rozebráno a na stovce (!) obchodních lodí dopraveno do SSSR. Ve Stalingradu ho pak pod dozorem hlavního inženýra Johna K. Caldera během půl roku opět smontovali a uvedli do provozu.
Moskevskou automobilku AZLK postavila na zelené louce firma Ford Motor Company. Do roku 1940 pak tato sovětská továrna vyrobila i několik lidových modelů s typickými fordovskými rysy, jenže až na komunistické funkcionáře a pohlaváry z NKVD a GRU si je stejně nikdo nemohl dovolit. Po válce se tam začaly vyrábět známé Moskviče, ale změna zažitých technologií a ztráta profesních návyků přivedla závod v r. 2007 ke krachu. Ford postavil také automobilku GAZ v Gorkém, na jejímž vybudování se podílel i Kahn a americká firma Austin & Co. Ta pak vyráběla a dodávala Rudé armádě slavná vojenská vozidla.
Jedna z ikon sovětského průmyslu a "zázrak" stalinského budovatelského úsilí byl otrockou prací stovek tisíců vězňů gulagu vybudován na přelomu 20. a 30. let v Magnitogorsku. Už před zahájením stavby zde přitom za účasti amerických, německých a britských společností vznikly první vysoké pece, elektrárna a doly na železnou rudu. Projektu a vybudování tohoto obrovského kombinátu, zahrnujícího i položení nové železnice, se v roce 1929 chopila americká firma U. S. Steel Corporation. Také v tomto případě, díky využití nucené práce stovek tisíců otroků z komunistických lágrů, trvala stavba rekordně krátkou dobu. Už v únoru 1932 zdejší pece opustily první ingoty.
Samozřejmě, že provoz takových klíčových odvětví průmyslu se neobešel bez přísného dohledu řezníků z NKVD. Vždyť trockisté, fašisti, agenti Západu, nepřátelé revoluce a škůdci lidu číhali všude kolem i uvnitř, proto bylo potřeba je odhalovat a bez milosti likvidovat jako vzteklé psy!
V roce 1931 nastal problém s těžbou rudy. Vyřešením zásadní otázky, jestli ji těžit povrchovou nebo hlubinnou metodou, byl pověřen tehdy nejrespektovanější sovětský odborník, profesor Boris Bogoljubov. Z jeho účasti na řešení problému ale nakonec sešlo, protože tou dobou byl jako "zrádce lidu" ubytován v Lubjance. Tato věznice NKVD byla tak strašná, že při pouhém vyslovení jejího jména vstávaly občanům SSSR hrůzou všechny chlupy na těle.
O pět let později si NKVD došlápla i na agenty Západu, ukryté přímo ve výrobě. V rámci stranické bdělosti před nepřítelem revoluce odhalili agenti NKVD rozsáhlou diverzní trockistickou organizaci, působící v Uralvagonstroji. Do gulagu tak putovalo na dva tisíce "nepřátel lidu", kteří se u pásů a lisů snažili škodit světové revoluci.
Během války byla většina kvalifikovaných zaměstnanců odvedena na frontu a jejich místa zaujaly ženy, nebo bývalí zemědělci, prodavači melounů a pohaněči mezků z Kazachsánu a Uzbekistánu. Kvalita výroby šla rychle ke dnu a co víc, proletáři ze střední Asie měli zásadní problém s parcovní morálkou. Jen za květen 1942 činila absence 2437 případů a 1638 proletářů dokonce dezertovalo. V roce 1943 vypukla krize dodávek paliva a polovina martinských pecí musela být odstavena. Ve městě zavládl hlad, jeho ulicemi se potulovalo kolem tisícovky seniorů bez domova a kolem čtyř tisíc hladových bezprizorních dětí, které tam jejich rodiny ze západních oblastí SSSR poslaly do bezpečí mimo dosah bojů.
K nejproslulejším chloubám stalinismu patřila vodní elektrárna a tehdy největší přehrada na světě Dněproges. Měla být ohromující demonstrací budovatelských schopností sovětského režimu. Ohromující dílo to bez pochyby bylo... Až na to, že ho celé, za spoluúčasti Alberta Kahna a německé firmy Siemens, vyprojektoval a postavil americký koncern Cooper Engeneering Company.
Během předválečné dekády Američané vybudovali v SSSR na 1500 továren a dalších výrobních zařízení, včetně textilek, odborných škol a potravinářských závodů. Za tím účelem do Sovětského svazu postupně přicestovalo na dvě sta tisíc amerických techniků a inženýrů, kteří řídili práci několikamilionové armády otroků z táborů gulag. Žádné výčitky svědomí jim to zřejmě nepůsobilo... Za tu dobu také stihli vyškolit na tři sta tisíc kvalifikovaných odborníků, kteří se stali základem dalšího rozvoje sovětského průmyslu.
Práci svých amerických zaměstnanců platily americké firmy, které přirozeně žádaly platby od sovětského státu. Jenže SSSR údajně na úhradu faktur za realizaci obří výstavby průmyslových komplexů neměl peníze. Proto její financování probíhalo formou různých půjček a úvěrů od nadnárodních bankovních domů, tedy od "zlých kapitalistů" a údajných smrtelných nepřátel komunismu.
A jaké byly první obchodní úspěchy Sovětského svazu, vydupané z ničeho jen díky gigantickým investicím nadnárodních bank, masivní účasti amerických projektantů, inženýrů, techniků a vysoce kvalifikovaných pracovníků, a díky nucené práci milionů ruských otroků? K čemu posloužily tyto nově vytvořené zdroje surovin, s nadlidským úsilím vydobytých ze zamrzlé země?
Po 1. září 1939, tedy po útoku na Polsko a rozpoutání druhé světové války, se Sovětský svaz stal pro hitlerovské Němcko strategickým dodavatelem surovin. V roce 1940 mířilo do Německa 52% veškerého sovětského exportu. Sovětské dodávky pokrývaly 50% německé spotřeby fosfátů, 77% azbestu, 62% chromu, 40% manganové rudy, 75% ropy a 77 % obilí. Tehdy kremelští papaláši žádnou "denacifikaci" neprováděli a určitě ji ani neměli v plánu. Bez sovětské ropy a obilí by Wehrmacht jen těžko mohl dosáhnout břehů Atlantiku a o útoku na Jugoslávii by už vůbec nemohlo být řeči.
Ale když už jsem se zde rozhodl vydrolit pár hrstí omítky z mohutných zdí zkamenělých mýtů, vezmu si o něco větší kladivo a vložím švih do rány.
Mýtickou ikonou sovětského vítězství nad nacismem je bezesporu tank T-34. Uvidíte ho v každém sovětském a ruském válečném filmu a nedávno dokonce v Rusku natočili film s názvem Legenda T-34, kde ho představují jako jakousi "zázračnou zbraň".
Vznikl postupným vývojem z tanku BT, jenž byl dílem amerického inženýra Christieho. Na počátku války vzbudil T-34 pozornost svou pohyblivostí, palebnou silou kanónu ráže 76 mm a zdánlivě solidní pancéřovou ochranou. Jenže, jak známo, první dojem může klamat.
Designově progresivně vyhlížející stroj skrýval pod korbou zastaralé technologie. Pravda vyplavala jako korek na hladinu hned v prvních hodinách 22. června 1941. Němečtí pancéřoví granátníci ničili chloubu sovětských tankových vojsk od Baltu po Černé moře. Cesty, kterými Wehrmacht doslova uháněl k Moskvě, lemovaly ohořelé vraky tanků, jenž se původně měly stát ocelovým přívalem, přinášejícím na svých pásech komunistickou revoluci všem národům Evropy. Měly se stát ocelovou pěstí Rudé armády, ale staly se ocelovou rakví pro mnohé rudoarmějce.
Pochybné technické vlastnosti tanku T-34 se staly snad nejpřísněji střeženým státním tajemstvím. Nicméně, bylo zapotřebí je řešit, pokud se Stalin a jeho politbyro nechtěli stěhovat až někam za Bajkal.
Proto, podobně jako před válkou, hledali pomoc u opovrhovaných Američanů. Tvůrce tanku Michail I. Koškin v roce 1940 zemřel a jeho nástupci si s problémem neuměli poradit. A tak v prosinci 1941 putoval testovací kus T-34 přes oceán, aby ho Američané kompletně vyzkoušeli a navrhli vylepšení. Konečným cílem jeho cesty byl zkušební areál americké armády Aberdeen Proving Ground (APG) v Marylandu. Bylo to špičkové zařízení, kde na konci 2. světové války pracovalo na dvacet šest tisíc zaměstnanců.
Testování vedlo k depresivním závěrům. Když tank T-34 ujel 343 km, ocitl se v nepojízdném stavu bez možnosti další opravy. Ochrana korby před průsaky během brodění se ukázala jako zcela nedostatečná. Zatékalo do ní i během silnějších dešťů, což způsobovalo zkraty v elektrických rozvodech tanku. Překvapením byly i nedbale svařené pláty pancéřování. Rovněž mechanické součástky byly opracované hrubě a v podstatě všechny mechanismy tanku vyžadovaly neúměrné množství oprav, úprav a ladění. Ještě víc ale americké specialisty překvapila pohonná jednotka. Jak se ukázalo, jednalo se o okopírovaný americký motor z 20. let.
Američané nakonec sovětům nabídli řadu inovativních řešení. Díky tomu byla od jara 1943 montována do T-34 nová převodovka, výrazně usnadňující řízení. V témže roce obdržely tanky T-34 nové radiostanice 9P a interkomy TPU-3bis, neboť ty sovětské byly spolehlivé asi jako holubí pošta. Nicméně množství navržených vylepšení se objevilo až u nové verze T-34/85.
Při zavádění prvků modernizace T-34 do výroby se ale projevilo bezhlavé provádění odvodů do Rudé armády. Kvalifikovaní dělníci museli na frontu a jejich místo zaujali nevyučení nádeníci. Technologická kázeň šla do háje a řadu vylepšení tím pádem nebylo možné realizovat. To se týkalo především zbrojovky v Nižním Tagilu. V této největší továrně na výrobu tanků nebyli schopni zpracovat ozubený věnec věže s patřičnou přesností. Proto museli čekat, až jim odpovídající přípravky a obráběcí stroje připlují přes Atlantik z USA.
A konec legendy T-34?
V letech 1950 až 1953 došlo v Koreji k bojovému střetnutí tanků T-34/85 s americkými Shermany M4A3E8. Navzdory sovětské a dodnes travající ruské propagandě, snažící se T-34 prezentovat jako nepřemožitelný symbol vítězství, projevila se tehdy výrazná převaha amerického tanku. Dnes už to přiznává i naprostá většina ruských historiků, byť s poznámkou, že prý za enormní ztráty severokorejských T-34 mohl lepší výcvik amerických vojáků...
Přijmout pomoc od někoho jiného, byť by šlo o nepřítele, není ostuda. Ostuda je nepoděkovat.
Zájemcům o historii doporučuji tuto knihu ZDE