p.png)
Jak Stalin ukradl španělské děti
Když začínalo být španělským komunistům, anarchistům a socialistům, zkrátka levičákům, vystupujícím pod krycím názvem "republikáni", v roce 1937 jasné, že občanskou válku ani přes masivní pomoc Sovětského svazu nevyhrají, zrodil se v jejich fanatických myslích skutečně satanský plán. Aby děti, nacházející se na republikánském území, nepadly do rukou nacionalistickým a katolickým vítězům, byly ze Španělska vyexpedovány do jiných zemí. Údajně proto, aby unikly válce. Je ale celkem snadné si představit, že by bývalo stačilo poslat je na venkov, kde mohly být spolehlivě uchráněny před traumaty z bombardování městské zástavby, jako to například v roce 1940 udělali Britové. Ovšem vztah levičáků k dětem je konstantní, takže tehdy byl stejný jako je dnes. Marxisté i neomarxisté považují děti za majetek státu, proto s nimi nakládají jako s věcí, kterou lze podle libosti odebírat, přidělovat, přemisťovat, vyexpadovat a dokonce i prodávat. Tehdejší levičáci v obavě, aby tyto děti v budoucnu neposílily řady antikomunistických sil, je raději vyexpedovali do zahraničí. Dnešní levičáci zase děti v některých evropských zemích odebírají milujícím rodičům, předávají je do výchovy často i homosexuálním párům, nebo umožňují jejich adopci do jiných zemí, kde končí bez pomoci, bez ochrany, ztraceny a zapomenuty. Tehdy i nyní jsou zásluhou levičáků vystaveny příšerným zkušenostem, které bychom svým vlastním dětem rozhodně nikdy nepřáli.
Mezi lety 1937 a 1938 byla prostřednictvím Národní rady pro evakuované děti, kterou za tímto účelem vytvořila marxistická vláda Lidové fronty, ze Španělska vyexpedováno kolem třiceti tisíc dětí. Francie si jich vzala 20 000, Belgie 5 000, Británie 4 000, Švýcarsko 800, Mexiko 455 a Dánsko zhruba stovku. Dalších 2 895 dětí bylo odesláno do Sovětského svazu. Později se pro ně ujal název Niños de la Guerra, čili "děti války".
Do Sovětského svazu byly odeslány ve čtyřech transportech, které přepravovaly 1 197 dívek a 1 676 chlapců. Byly to děti republikánských pilotů a vojáků, nebo jejich příbuzných, z Valencie a Barcelony. Na projektu se podílela vláda marxistické Španělské republiky, Sovětského svazu a Mezinárodní červený kříž. Nábor dětí a jejich sto dvaceti dvou dospělých průvodců probíhal na základě provolání k veřejnosti. Evakuace byly kvůli rychlému postupu nacionalistických jednotek někdy prováděny ve spěchu, což vedlo k řadě případů záměny dětí, nebo k jejich ztracení. Některé byly ztraceny už ve Španělsku cestou z jedné provincie do druhé, jindy si rodiče mysleli, že jejich děti odjíždějí do sousední Francie, nikoliv na druhou stranu Evropy do Sovětského svazu.
Kromě dětí a jejich vychovatelů z řad španělských marxistů se do Sovětského svazu dostalo i 891 pečlivě prověřených členů španělské komunistické strany PCE, 69 námořníků obchodního loďstva a 157 (někdy se uvádí jen 123) bojových letců. Část z nich tehdy v rámci "bratrské internacionální pomoci" procházela výcvikem na letecké základně v Kirovobadu a nestihla se už před skončením španělské občanské války vrátit domů. Další část tvořili letci evakuovaní z francouzského zajateckého tábora Gurs těsně před okupací Francie nacisty.
Po příjezdu do SSSR se děti španělských marxistů dočkaly ze strany sovětských úřadů vřelého přijetí a slušného zacházení. Uvítání v Leningradu bylo velmi slavnostní, protože příjezd dětí byl považován za demonstraci sovětské podpory Španělsku v boji proti fašismu. Sovětské úřady se pečlivě staraly o jejich hygienu, výživu a zdravotní péči. Byly rozděleny do různých přijímacích středisek, zvaných „Casas de Niños“ (dětské domy) nebo „Casas Infantiles para Niños Españoles“ (dětské domy pro španělské děti). V některých případech to byly vlastně malé paláce, ukradené během bolševického převratu jejich majitelům. Na konci roku 1938 existovalo v Sovětském svazu celkem šestnáct takových domů. V nich se o děti starali převážně španělští učitelé a jejich vyučování probíhalo většinou ve španělštině, ale podle sovětských vzdělávacích osnov. Komunistická propaganda je veřejnosti zobrazovala jako budoucí politickou elitu Španělské socialistické republiky, která vzejde z vítězství marxistů v občanské válce. Děti i jejich rodiny věřili, že čas, který budou muset strávit v Sovětském svazu, bude krátký. Ve svých pozdějších svědectvích vzpomínali, že tam byli tehdy spokojeni a považovali to za příjemné dobrodružství.
Když však Sovětský svaz napadl Polsko a vstoupil tak po boku Německa do druhé světové války, a když se nacisté posléze obrátili proti SSSR a ohrožovali oblasti, kde byly španělské děti umístěny, musely znovu snášet krutou realitu války. Jejich „Casas de Niños“ byly kvůli nebezpečí nacistické invaze zrušeny. Německá armáda obklíčila Leningrad a pak postoupila k Moskvě a na jih Ukrajiny. Tím byly ohroženy všechny oblasti, kde byly španělské děti umístěny. Ve dvou z domovů prožily Niños krutou blokádu Leningradu během tuhé zimy mezi lety 1941 až 1942. Sedmdesát Španělů tam tehdy zemřelo, čtyřicet šest z nich byly děti. Jakmile se dalo obklíčení města prorazit, tři sta jich bylo na nákladních vozech evakuováno přes zamrzlé jezero Ladoga. Postupně, se souhlasem Komunistické strany Španělska, byly různé domy Niños evakuovány do bezpečnějších oblastí, v některých případech až k Uralu a do střední Asie.
Životní podmínky v tomto „druhém exilu“ se výrazně lišily od časů před vypuknutím 2. světové války. Mnoho dětí onemocnělo a zemřelo. Z tohoto období pocházejí ta nejvíce šokující svědectví, vypovídající o prožitém hladu, nemocích, zločinech, znásilňování a prostituci. Různé zdroje se zmiňují o existenci organizovaných zlodějských gangů Niños, které se snažily přežít kruté podmínky v Sovětském svazu praktikováním krádeží a jiných zločinů. Republikánský velitel Valentín González El Campesino svědčil o existenci španělského dětského gangu v Kokandu v Uzbekistánu. Členové tohoto gangu se odmítali kamarádit s ruskými dětmi a jako symbol své výlučnosti používali španělskou republikánskou vlajku. González uvedl, že když bylo jedno z těchto dětí zatčeno, nebylo popraveno kvůli krádežím a banditismu, nýbrž za údajné sympatie k Falanze.
Osady, do nichž byly děti přemístěny, začaly brzy trpět válečným nedostatkem. Ačkoli byly Niňos pod ochranou PCE (Komunistické strany Španělska), Červeného kříže a sovětských institucí, tehdejší vůdce PCE Jesús Hernández Tomás, který byl tou dobou rovněž v Sovětském exilu, musel často tlačit na úřady, aby jim poskytly aspoň nejzákladnější potřeby pro přežití, jako jídlo, léky a otop. Tuberkulóza a tyfus, spolu se špatnou stravou a extrémními mrazy sovětské zimy, si mezi nimi přesto vyžádaly řadu obětí. Děti, které přežily, to dokázaly jenom proto, že vydržely drsné podmínky, žily v rolnických domech a pracovaly na polích, aby si zajistily obživu.
Do Rudé armády narukovalo přibližně sto třicet Niños. Bojovaly při obraně velkých měst, zejména v bitvách o Moskvu, Leningrad a Stalingrad. Někteří z nich byli vyznamenáni za vzornou vojenskou službu, nebo za statečnost. Dospěli v průběhu války a rozhodli se dobrovolně bojovat na straně komunistů stejně, jako jejich rodiče ve Španělsku. Ale poměr mezi Španěly, dobrovolně bojujícími proti komunismu, a těmi, kteří se dali do služeb komunismu, byl nesrovnatelný. Zatímco Němci s důvěrou vyzbrojili 47 000 španělských dobrovolníků, sovětští komunisti svěřili zbraně pouze 749 jejich krajanům, většinou republikánským letcům, námořníkům a příslušníkům PCE. Po válce se pak většina těchto bojovníků za komunistický ráj na zemi sešla v sovětských gulazích se svými španělskými nepřáteli, zajatci z Modré divize.
Existovaly také případy represivních opatření, namířených proti Španělům, kteří nebyli dostatečně nadšenými komunisty. Dr. Juan Bote García, který děti doprovázel jako učitel, byl zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Karagandě, protože odmítl vyučovat podle sovětských osnov. Dovolil si požadovat „méně marxismu a více matematiky“. Problémy s integrací Španělských marxistů do sovětského ráje přitom nastaly už před vypuknutím války mezi SSSR a Německem. Jakmile se totiž Španělé, zejména letci cvičení pro nasazení v republikánském letectvu, seznámili se skutečným životem v nejpokrokovější zemi světa, snažili se na zahraničních ambasádách získat pas a rychle vycestovat zpět do kapitalistického otroctví. Protože se o to samozřejmě pokoušeli bez souhlasu NKVD, začalo být záhy v Lubjance plno. Jakmile Wehrmacht 22. června 1941 v bývalém Polsku překročil německo sovětské hranice, stali se náhle ze španělských soudruhů nepřátelští špióni ve službách fašistů. Jen během noci z 27. na 28. června 1941 bylo zatčeno prvních 71 španělských soudruhů, z toho 45 námořníků, 25 letců a onen učitel, který chtěl místo marxismu vyučovat matematiku. Zatýkání a odesílání do gulagu pak trvalo po celou válku. Ještě v roce 1945 bylo příslušníky NKVD pozatýkáno 44 španělských marxistů a odesláno "k vyléčení" na Sibiř a do Kazachstánu za to, že hledali pomoc na zahraničních velvyslanectvích. Čekala je tam vysilující dřina, trvající čtrnáct hodin denně sedm dnů v týdnu, často v mrazech až pětašedesát stupňů pod nulou. Avšak běda tomu, kdo se dostal na stavbu kanálu mezi městy Norilsk a Dudinka na řece Jenisej! Tam byla průměrná životnost vězňů dva měsíce.
Za dráty gulagů skončilo během 2. světové války celkem 4 970 Španělů, z toho plných 4 506 marxistů, kteří se dobrovolně a s nadšením přijeli do Sovětského svazu učit budovat socialismus. Pouze 464 španělských "zeků" byli zajatci z řad Modré divize. A tak, zatímco občanská válka připravila španělské marxisty o tři roky života, Stalin jim naordinoval přísnou léčebnou kúru v délce dvaceti let.
Ale vraťme se k zpátky k Niños de Rusia:
Když jeden z vůdců španělských komunistů, Jesús Hernández Tomás, v roce 1943 opouštěl Sovětský svaz a odjížděl do Mexika, bylo už po smrti téměř 40% Niňos. A v roce 1947, když byla v den desátého výročí příjezdu španělských dětí do SSSR uspořádána oslava, bylo jich na ní přítomno méně než dva tisíce.
Komunistická strana Španělska musela po válce přestát zdrcující kritiku za to, že včas nevrátila děti zpět do Španělska a raději je nechala zemřít zimou, hladem a nemocemi v Sovětském svazu. Zatímco totiž generál Franco odmítl, i přes Hitlerovo úporné naléhání, otevřenou účast Španělska ve 2. světové válce, Sovětský svaz v ní bojoval všemi silami. Frankovo Španělsko se v té době určitě nedalo srovnávat s neutrálním Švýcarskem, ale ačkoliv lidé trpěli následky občanské války a ničeho neměli nadbytek, byla to už v té době mírová země, kde nikomu nehrozila smrt následkem válečných útrap, zimy, hladu, tyfu, nebo tuberkulózy. Komunista Hernández se proti obviněním za smrt dětí hájil tím, že to Dolores Ibárruri zakázala, když prohlásila: „Nemůžeme je vrátit jejich rodičům, protože se z nich stali zloději a prostitutky, a nedovolíme jim, aby odtud odešli jako rozzlobení antikomunisté." Vzpomínky na jednání komunistů z PCE, které si Niños odnesly, zejména pak na chování Dolores Ibárruri, byly často velmi negativní. Přitom tato fanatická komunistka, známá jako "la Pasionaria”, je dodnes celosvětově uctívanou ikonou levičáků a heslo “No passarán”, jehož je autorkou, zná každý neomarxista stejně dobře, jako portrét masového vraha Che Guevary.
Francův režim vytrvale usiloval o návrat evakuovaných Niños, zejména těch ze Sovětského svazu. Ještě před koncem druhé světové války Falanga představila projekt jejich repatriace. Už v roce 1937 poslal Manuel Hedilla, vůdce Falangy, novinám The Times dopis s žádostí o pomoc při zastavení toho, co popsal jako „nelidský vývoz dětí“ a nabídl uhradit veškeré náklady. Hedilla napsal: “Naši vyslanci v zahraničí požadují jejich návrat do Španělska. V devadesáti devíti procentech případů je však tato žádost zamítnuta. Pak se bez ohledu na to používají mimořádné prostředky, s nimiž je tak či onak téměř vždy možné konečně získat nezletilého."
Celestino Fernández-Miranda Tuñón byl prvním Niño, který se 7. ledna 1942 vrátil domů. Předtím se v řadách Rudé armády účastnil přepadení Finska a v roce 1940 upadl do zajetí. Finové ho pak vrátili do Španělska. Informace, které po svém návratu podal, přesvědčily Falangu, že Niños jsou v SSSR vychovávány tak, aby se z nich stali zapálení komunisté. Toto přesvědčení bylo ještě umocněno, když Němci v roce 1942 zajali skupinu Niños, které údajně patřily k „buňce aktivistů“. Francův režim měl od té doby podezření, že repatriované Niños mohou být přesvědčenými komunisty, což se v mnoha případech potvrdilo. V roce 1952 falangistický spisovatel a básník Federico de Urrutia napsal o „malých krajanech z roku 1937“, vyexpedovaných do Sovětského svazu, že „Vzhledem k nelidskému vzdělání, které dostali, [...] přestali být lidskými tvory a stali se bezduchými sovětskými entitami."
Po skončení druhé světové války se většina přeživších Niños vrátila zpět do oblastí, v nichž byli v Sovětském svazu původně usídleni. Mnoho z nich se ale nakonec trvale usadilo v Moskvě. Krátce navštívit Španělsko bylo sovětským režimem povoleno jenom těm, kteří už v Sovětském svazu strávili minimálně dvacet let. V roce 1946 získala skupina asi 150 Niños povolení zajet si do Mexika, aby se tam setkali se svými příbuznými.
Po Stalinově smrti v roce 1953 začalo mezi Španělskem a Sovětským svazem období pomalého diplomatického tání. V roce 1956 bylo dosaženo dohody o návratu těch Niňos, které se chtěly vrátit zpět do Španělska. Jejich repatriace byla organizována bez publicity, ačkoli španělská vláda původně chtěla tento svůj velký úspěch představit veřejnosti jako záchranu bývalých evakuovaných dětí před nebezpečím komunismu. Následně do přístavu Castellón de la Plana dorazila sovětská loď Krym se 412 Španěly na palubě. Během dvou let se tímto způsobem vrátila do Španělska téměř polovina Niňos, vyslaných kdysi do Sovětského svazu.
Doma se ale Niños setkaly s nedůvěrou ze strany španělských úřadů, které tušily, že většinou zastávají komunistické přesvědčení. Také pro mnoho rodin bylo toto shledání obtížné. Rodiče kdysi poslali pryč děti, ale nyní se jim, po dvaceti letech, vraceli dospělí lidé, navíc se zcela odlišnými životními zkušenostmi. Značný počet Niños se tak nakonec rozhodl vrátit do Sovětského svazu a mnoho z nich o repatriaci do Španělska ani neprojevilo zájem. Další zvolily kompromis a v šedesátých letech se přestěhovaly na Kubu.
Byl to jen další z mnoha příběhů komunismem zničených životů.