p.png)
JAK STALIN VYDĚLÁVAL PRACHY
Ačkoliv je to v roce 2021 neuvěřitelné, u mnoha českých rádoby vlastenců převládá jakási podivná nostalgie po dobách socialismu a vládě jedné strany. To by se v současném stavu demokracie v naší zemi snad ještě dalo pochopit. Poté, co nám bylo kvůli covidové pseudopandemii zakázáno cestovat, nesmíme si dát oběd v restauraci, ani zákusek v kavárně a po ulici musíme chodit jako čoklové s náhubkem na mordě (což naštěstí skoro nikdo nedodržuje), i mně se občas mimoděk prodere na jazyk zoufalý povzdech: "...Zlatí bolševici..."
Když ale čtu články rudých exotů typu soudruha Kašuky, nebo když vidím Foldynu s Nočními vlky pod rudou vlajkou se srpem a kladivem, nebo přímo pod Stalinovým portrétem, musím si připomenout, že ačkoliv jsme se už zase ocitli pod diktaturou komunistů, tentokrát ne rudých moskevských, ale modrých bruselských, neexistuje cesta zpátky. Nostalgicky vzpomínat na rudé komunisty... Tudy cesta nevede. Komunismus je ďábelské zlo od počátku.
Skutečně, ani českoslovenští komunisti, narozdíl od těch modrých bruselských, si nedovolili nasadit nám náhubky, nebo nám zakázat účast na pohřbech a svatbách. Ale v Rusku a později v Sovětském svazu si dovolili mnohem víc. Dovolili si statisíce nevinných lidí odsoudit k smrti v zinscenovaných procesech, popravit miliony lidí bez soudu, další miliony nechat zemřít hladem a desítky milionů zavřít do koncentráků a donutit je dřít do úmoru.
Přesto, že to naši levicoví pseudovlastenci všechno vědí, protože to je jasná a neoddiskutovatelná skutečnost, doložená miliony osobních svědectví a tunami odborných publikací, ještě v dnešní době se mezi nimi najdou pošahaní psychopati, kteří se dokonce ani nesnaží tyto zločiny komunismu, a speciálně Stalinovy éry, zakrývat. Ne. Oni nám přímo do očí tvrdí, jaký byl Stalin dobrák a jak to s lidmi myslel dobře! Prý "naprosto odmítl myšlenku rozpadu rodinných vazeb, rušení hranic jednotlivých zemí (nebyl zrušen, ani nezanikl jediný svazový stát v rámci SSSR), nebo míšení a zánik jednotlivých kultur. " Tak to je paráda! To je, jako bych vám ukradl rodný dům, donutil vás abyste mi v něm posluhovali, vařili, prali a uklízeli, donutil vás spát na pryčně ve sklepě a jíst psí žrádlo z psí misky, ale nechal bych na zvonku u dveří vaše jméno a velkoryse ponechal nábytek v obýváku na svém místě. Ohánět se něčím takovým může akorát naprostá morální a intelektuální nula!
Tyto perly komunistického ducha najdete ZDE
Stalin nebyl ani dobrák, ani lidumil. Stalin byl totiž od dětství zlý, bezcitný, bezcharakterní parchant s psychopatickými sklony, z něhož vyrostl zločinec a masový vrah. Byl pasákem, zlodějem a vrahem už v mládí, když si ještě nenápadně budoval kariéru v Leninově bolševické frakci ruských komunistů, ale poté, co se dostal k moci, povýšil lupičství a masakry lidí na státní doktrínu. Naučil se to přímo od Lenina. A co se nenaučil, to vynalezl.
Ačkoliv zakladatelé komunistického hnutí v Rusku zaníceně hlásali proletářskou rovnost a na podnikatele, průmyslníky a statkáře, zkrátka na kapitalisty, od řečnických pultíků přivolávali třídní nenávist a pomstu vykořisťovaného lidu, sami si vůbec nežili špatně. Například Lenin ani v Rusku, ani později v exilu, neměl o peníze nouzi. Jezdil si po Evropě, pobýval v Londýně, Paříži, Ženevě, Berlíně, Stokholmu, Bruselu, Curychu... Když se mu zachtělo, zajel si na výlet do Tater, vyšel si na lov, nebo si dopřál pobyt u moře. Své sestře Anně například napsal: "Jsem na dovolené v Nice. Je to tu nádhera, slunce, teplo, sucho, jižní moře... Našli jsme dobrý byt, elegantní a drahý..." Dělníci z petrohradských chudinských čtvrtí by ho jistě podporovali ještě mnohem víc, kdyby to bývali četli...
To přece muselo stát spoustu peněz. Kde na to bral?
Hlavním zdrojem jeho příjmů a generálním sponzorem jeho nákladného způsobu života profesionálního revolucionáře byla samozřejmě komunistická strana. Osobně dohlížel na hospodaření se stranickými penězi. Bolševické fondy se doplňovaly jednak z členských příspěvků, vybraných od dělníků a rolníků, kterým bolševici naslibovali zářnou budoucnost v hojnosti a svobodě, jednak z výtěžku dalších "speciálních" akcí.
V létě roku 1907 měl Lenin těžkou hlavu, protože stranická pokladna zela prázdnotou. Mluvilo se o tom i na sjezdu. Tehdy se v něčí hlavě zrodil spásný nápad vyřešit hrozivou finanční situaci pomocí bankovní loupeže. Bolševici se, narozdíl od menševiků, kteří nezákonné prostředky odmítali, řídili heslem, že účel světí prostředky. Zločin se stal jejich obvyklým nástrojem, o čemž se měla v budoucnu přesvědčit většina Evropy.
Zorganizováním loupeže byl pověřem Džugašvili, který později vstoupil do dějin pod zločineckým pseudonymem Stalin. Bolševici ho vybrali, protože byl chladnokrevný a rozhodný. Navíc už měl se zločineckými aktivitami zkušenosti. Stalin navrhl přepadení transportu peněz z petrohradské Státní banky do její pobočky v Tbilisi.
Transport se měl uskutečnit 13. června. Dva kryté vozy s nákladem peněz měly jet v doprovodu kozácké eskorty přes Jerevanské náměstí. Stalin promyslel plán do nejmenších podrobností, vybral si lidi a každému přesně určil jeho úkol. Počítal se vším.
V den D přihrčely po městské dlažbě k budově pošty dva kryté povozy tažené koňmi a obklopené kozáckou stráží na koních. Z nich vystoupili bankovní úředníci a zamířili do budovy. V tom okamžiku jedna z dam, které se spolu do té doby bavily před poštou, odešla do sousední kavárny k telefonu. Ty dvě dámy totiž byly soudružky komunistky Patsie Goldavová a Anneta Sulamlidzeová. Patsie se telefonicky spojila s restaurací, v níž už několik hodin seděl u lahve vína Stalin se svými soudruhy. Když přiložil sluchátko k uchu, na druhém konci ženský hlas vyslovil heslo: "Strýček právě přijel."
Soudruzi zaplatili, rychle opouštěli lokál a zaujímali svá určená stanoviště. Stalin s bombami v kožené bundě vylezl na střechu paláce knížete Sumbatova, kam ho tajně pustil jeden ze sluhů, který byl komunista.
Bankovní zřízenci zatím pod dohledem kozácké stráže naložili na vozy pytle s penězi a cennými papíry. Transport se dal do pohybu. Jedna z žen, které už zase stály před poštou a klábosily, se rozběhla za roh a zamávala kapesníčkem. Vzápětí z postranní ulice vyjela drožka, v níž se vezl důstojník s mohutným knírem. Byl to přestrojený soudruh Ter Petrosjan. Měl za úkol jet s nevelkým odstupem za transportem.
Když vozy s penězi projížděly kolem paláce knížete Sumbatova, hodil Stalin ze střechy bombu. Dopadla mezi povozy. Ohlušující exploze vyrazila okna v celé ulici. Výkřiky hrůzy byly přehlušeny dalšími výbuchy. Komunisté házeli bomby z oken i z chodníku. Na ulici se váleli v krvi koně, jezdci, i náhodní civilisté. Oba bankovní úředníci byli silou výbuchu vymrštěni z kozlíku a tězce zranění leželi opodál na chodníku. Vypukl šílený zmatek. Ozýval se nářek zraněných a hysterické kvílení žen v šoku. V tom se směrem od nádraží přiřítila drožka se soudruhem Petrosjanem, převlečeným za důstojníka. Vztyčil se a začal střílet z revolveru na všechny strany, aby se nikdo nemohl přiblížit na místo masakru. Z rozbitého vozu vytáhl pytle s penězi a cennými papíry, naházel je do kočáru, naskočil a vozka práskl do koní.
Až za hodnou chvíli, když se rozptýlil dým z výbuchů a bylo jasné, že už nehrozí nebezpečí zastřelení, přijely sanitky a policisté. Lékaři a zdravotníci obvazovali raněné. Dobrovolní pomocníci kladli do řady na chodník zkrvavená roztrhaná těla zavražděných Kozáků a náhodných chodců, mužů i žen, ale i několika dětí. Bylo jich celkem víc než padesát.
Po pachatelích masakru se slehla zem.
O rok později byli v Paříži zatčeni dva z nejbližších Leninových přátel, Litvinov (Meir Henoch Mojsejevič Vallach-Finkelstein) a Šemachov, když si chtěli rozměnit bankovky, které podle čísla série pocházely z tbiliské loupeže. Ter Petrosjan na krvavé přepadení bankovního transportu v roce 1925 hrdě zavzpomínal v novinovém článku nazvaném Hrdinové revoluce. Stalinovu účast potvrdil i článek zveřejněný v časopise Socialističeskij věstnik.
Tato loupež nebyla jediná. V bakuském přístavu soudruzi uloupili velkou sumu peněz z parníku Nikolaj I. Lupiči ve službách komunistické strany vykrádali pošty i nádražní pokladny. Lenin tento způsob financování nákladného života profesionálních revolucionářů schvaloval, když to komentoval slovy: "Krademe kradené."
Ale Stalin měl na starosti získávání peněz pro stranickou kasu už před tbiliským masakrem. Rok předtím se spřátelil s kriminálníkem Lajošem Koreskem. Společně zřizovali bordely v různých větších městech, v Tbilisi, Batumi, Baku a jinde. Prostitutkám nechávali deset procent z tržby, Koresku si bral padesát procent a zbylých čtyřicet procent připadlo Stalinovi do stranické pokladny. Svůj podíl si chodil vybírat osobně, aby si při té příležitosti mohl zasouložit se šlapkami.
V roce 1906, v době kdy zřizoval bordely a z jejich provozu financoval komunistickou stranu, se oženil s Jekatěrinou Svanidzeovou. Uzavřeli spolu církevní sňatek a našli si byt v Baku. Na rodinný život ale neměl Stalin čas. Doma býval vzácným hostem, plně se oddával "revoluční práci." Jekatěrina porodila syna Jašu, ale těžce nesla svoji stálou osmělost. Stalin v té době působil nejen jako pasák, ale také jako tajemník stávkového výboru. Organizoval ozbrojené dělnické akce, při nichž bylo zabito několik policistů.
Jekatěrina onemocněla tuberkulózou, podle jiných autorů břišním tyfem. Místo Stalina, který neměl čas o ni pečovat, se o ni v době nemoci staral její příbuzný Iremašvili, ale nepodařilo se ji zachránit. V roce 1907 zemřela, zaopatřena svátostmi. Stalin jí vystrojil pohřeb podle všech pravoslavných církevních zvyků. Iremašvilimu se prý svěřil: "To byla jediná bytost, která dokázala rozeznít moje tvrdé srdce. Je mrtvá a s ní odumřel i všechen můj cit k lidem." Jak dosvědčuje Iremašvili, jakmile Stalin opustil hřbitov, zapomněl na svou bolest ze ztráty ženy, na niž neměl čas. Zapomněl i na syna Jašu. Nebýt sousedů, musel by Jaša odejít do jednoho z nejhorších sirotčinců, jaké tehdy v Gruzii byly...
V roce 2007 ruská organizace Memorial vypracovala jmenný seznam 2,6 milionu obětí stalinského teroru. Představitel Memorialu Arsenij Roginskij však zdůraznil, že jmenná databáze, jež je výsledkem bezmála dvacetileté práce stovek lidí, zahrnuje pouhou pětinu až čtvrtinu úhrnného počtu obětí, který prý činil zhruba 12,5 miliónu zavražděných lidí.
V roce 2017 Stalin zvítězil v ruské anketě Největší Rus jako jejich nejvýznamnější historická osobnost, když dostal 38 % hlasů. Předstihl i Vladimíra Putina, který získal 34 %.
Komunismus se vrací. V USA vládnou neomarxisté pomocí nastrčené loutky Bideta, neziskovek, Antify a BLM. Čína usilovně zavádí komunismus 4.0, charakterizovaný pracovními tábory, systémem sociálních kreditů a totální kontrolou obyvatel. V Evropské unii má komunismus podobu šílené verze neomarxismu, s jeho africkými imigranty a genderově nejistými lidskými hybridy. A v Rusku se opět probouzí k životu rudý mýtus.
V našem malém českém rybníčku svádějí boj agenti modrého unijního komunismu s užitečnými idioty rudého postsovětského komunismu. Potíž je, že rudí komunisté se tak rádi maskují vlastenectvím a většina skutečných vlastenců není schopná jejich lest prokouknout.
Ale komunismus nemá s vlastenectvím nic společného. Komunismus je od základu čisté zlo.