p.png)
Pepek Vyskoč z Řeporyj a Vlasovci
V posledních dnech se znovu rozhořel vášnivý spor mezi zastánci a odpůrci Koněvovy sochy na Praze 6, když do událostí nečekaným způsobem zasáhl obecní blázen Pepek Vyskoč z Řeporyj. Vyjádřil totiž originální myšlenku, že by v Praze neměl mít pomník Koněv, ale Vlasovci, kteří jako první přišli Pražanům na pomoc, a bez nichž by se zřejmě celé povstání proměnilo v krvavou lázeň.
A pak to začalo! Zastydlí komančové se ruku v ruce s neobolševiky, vydatně vyhecovaní kryptokomunistickou reportáží ruské televize, vyřítili do útoku na chudáka Vyskoče, spílajíce mu do prasat (čímž nejsou daleko od pravdy). Na obranu geneticky zatíženého řeporyjského hulváta vyrukovaly pseudopravičácké šiky bývalých soudruhů, kteří většinou hbitě převlékli kabáty hned po Velké Listopadové Sametové Revoluci. Proč prý by v Praze nemohli mít pomník Vlasovci, když je u nás mají i někteří příslušníci Waffen SS??? - nutno poznamenat, že dotyčný pseudopravičák si plete náhrobek s pomníkem, ale člověk zase po lidech tohoto ražení nemůže chtít kdovíjaké zázraky.
Je až neuvěřitelné sledovat, jak se tři čtvrtě století po válce lidé, kteří o válce jen četli nebo slyšeli, do krve hádají o pomníky lidem, které osobně neznali, jejich osudy detailně nestudovali a tíhu jejich osobních rozhodnutí si určitě nedovedou ani zdánlivě představit.
Nebudu se zde rozepisovat o tom, jaký řezník byl Koněv a kolik mladých životů úplně zbytečně obětoval, když sovětské vojáky bez dostatečné tankové a dělostřelecké podpory hnal do nesmyslných ztečí proti dobře opevněným bodům německé obrany (jako byla například Vratislav). Byl to totiž i on, kvůli komu ruský národ tak strašně krvácel.
Jen vám zde nyní chci sdělit několik informací o Vlasovcích a je jen na vás, zda se nad nimi zamyslíte, nebo mávnete rukou.
22. června 1941 proti sobě na hranicích Německa a Sovětského svazu, rozloženy napříč bývalým Polskem, které si oba totalitní státy rozdělily mezi sebe, stála dvě obrovská vojska. Obě armády postavily svoje nejlepší jednotky až těsně na hraniční čáru, obě tam vysunuly letiště, sklady munice, velitelská stanoviště, polní lazarety, opravárenské dílny a navezly tam tuny materiálu.
Kdyby tyto armády pomýšlely na obranu, bylo by takové jednání jednoznačnou sebevraždou, protože žádná z nich neměla vykopané zákopy, vybudovaná palebná postavení, ani položena minová pole. Obě armády vsadily na jednu kartu a obě hrály vabank. Ta, která by zaútočila první, by brala všechno. Němci zaútočili dřív a podle některých ruských badatelů předešli Stalina o pouhých 14 dnů. Kdyby jako první zaútočila Rudá armáda, obsadila by celou Evropu až po Atlantik. Němci ale svým útokem sovětské velení překvapili a rychlými obchvaty obklíčili elitní jednotky Rudé armády.
Tak se stalo, že německá armáda během velmi krátké doby zajala miliony sovětských vojáků. Němci museli rychle hledat způsoby, jak tyto miliony zajatců, s nimiž německé hospodářství nepočítalo a nebylo na ně připraveno, uživit.
Sovětský svaz nebyl účastníkem Haagské konference, ani nepodepsal Ženevské konvence z roku 1929, které určovaly způsob zacházení s válečnými zajatci. I přesto se Německo hned po útoku na SSSR obrátilo na Mezinárodní výbor červeného kříže (ICRC) s žádostí, aby zprostředkoval dohodu o způsobu zacházení se zajatci na obou stranách. Červený kříž se obrátil na sovětské diplomaty, ale Moskva neodpověděla.
V srpnu 1941 povolil Hitler delegaci Červeného kříže, aby provedla vizitu zajateckého tábora v Hammerstadtu. Po této návštěvě požádal Červený kříž sovětskou vládu, aby povolila dodávky potravinových balíčků sovětským zajatcům. Ta to důrazně odmítla.
Stalinův rozkaz č. 270, vydaný 16. srpna 1941: "Jestliže někteří vojáci Rudé armády dali přednost zajetí, místo aby organizovali odpor proti nepříteli, musí být zničeni všemi dostupnými prostředky, jak pozemními tak vzdušnými, a jejich rodiny budou zbaveny státních příspěvků a výhod. Velitelé a politruci, kteří se vzdají nepříteli, budou považováni za zločince a jejich rodiny budou zatčeny, stejně jako rodiny dezertérů, kteří porušili přísahu a zradili vlast."
Na základě tohoto rozkazu byly stovky tisíc ruských žen a dětí zatčeny a popraveny jen proto, že jejich otec nebo syn padl do zajetí.
Během zimy 1941 Berlín učinil další pokusy navázat kontakty s Moskvou ohledně zacházení se zajatci. Hitler osobně apeloval na Stalina, aby zajatcům povolil aspoň posílání pošty z domova a vyzval Červený kříž ke kontrole zajateckých táborů. Stalin se k věci vyjádřil takto: "Neexistují žádní sovětští váleční zajatci. Sovětští vojáci bojují až na smrt. Když se voják rozhodne vzdát se do zajetí, je automaticky vyloučen ze sovětské společnosti. My nemáme zájem o poštovní službu, která by sloužila pouze Němcům".
Britský historik Robert Conquest napsal:
"Když Němci přes Švédsko oslovili Sovětský svaz se žádostí o dohodu ohledně zajatců, Stalin to odmítl. Sovětští vojáci nebyli v německých táborech chráněni ani teoreticky. Miliony jich v zajetí zemřely následkem podvýživy nebo špatného zacházení. Kdyby ale Stalin dohodu podepsal, zacházeli by Němci se sovětskými zajatci lépe? Dá-li se soudit podle jejich zacházení se zajatci z jiných národů "slovanských podlidí" (například Poláků po Varšavském povstání), pravděpodobně ano. Jak se vedlo Polákům, zajatým Rudou armádou, ukázali Sověti v Katyni. Němečtí zajatci byli převážně posláni na otrockou práci do Gulagů."
Vzhledem ke Stalinovu postoji se němečtí nacisté rozhodli, že nebudou se sovětskými zajatci zacházet lépe, než komunisté zacházejí s těmi německými.
Pro sovětské zajatce byl důsledek tohoto rozhodnutí katastrofální. Museli vykonat dlouhé pochody z tábora do tábora. Zranění, nemocní a vysílení zajatci byli mnohdy zastřeleni tam, kde padli. Pro přepravu zajatců vlakem byly obyčejně používány otevřené vagóny, které je nechránily před nepřízní počasí. Tábory byly často pod širým nebem a potravinové dávky byly nedostatečné. Následkem toho sovětští zajatci hromadně umírali. Mnoho ruských zajatců označilo německé tábory za "úplné peklo".
Podle některých údajů se do německého zajetí dostalo v průběhu války 5 754 000 Rusů, zemřelo jich asi 3,7 milionu. Jiný zdroj říká, že jich tam zemřelo kolem 3,1 milionu.
Smrt hladem v německých táborech nebyla zrovna snem sovětských vojáků, takže chtěli raději zemřít v boji, než v zajetí. Podle Tymothy Snydera si někteří sovětští občané začali myslet, že sovětská tyranie je lepší volbou, než ta německá.
Seržant Rudé armády, který padl do německého zajetí, když ho Němci v bezvědomí vyhrabali z ruin zříceného domu v Oděse, později vstoupil do Ruské osvobozenecké armády generála Vlasova. Tento dvakrát vyznamenaný poddůstojník si trpce stěžoval:
"Myslíte si, že jsme se Němcům prodali za krajíc chleba? Řekněte mi, proč nás sovětská vláda opustila? Proč opustila miliony zajatců? Viděli jsme zajatce mnoha národností a o všechny bylo postaráno. Prostřednictvím Červeného kříže dostávali potraviny a dopisy z domova. Jenom Rusové nedostali nic. V Kasselu jsem se seznámil se zajatými americkými černochy. Dělili se s námi o svůj chleba a čokoládu. Proč nám tedy sovětská vláda neposlala aspoň nějaké suchary? Nebránili jsme snad vlast? Když Stalin nechtěl mít nic společného s námi, ani my jsme nechtěli mít nic společného se Stalinem."
Tak tedy, ze zrady a krutosti, vznikla Ruská osvobozenecká armáda, lidově zvaná Vlasovci.
Kdysi před léty jsem sledoval celkem povedený ruský seriál Trestný prapor, který byl natočen v roce 2004. Tehdy, před patnácti lety, se v Rusku asi ještě nerazila kryptokomunistická politická linie. Autoři seriálu si asi mohli dovolit mluvit otevřeněji, než dnes. Vzpomínám si na scénu, kdy se hlavní hrdina, major Tvěrdochlebov, setkal se zajatým důstojníkem Vlasovců, svým bývalým kamarádem z prvních dnů války. Vyčetl mu, že zradil vlast, zatímco on za ni bojuje. Zajatý Vlasovec mu odpověděl: "Já taky bojuji za vlast, aby v ní nezůstal ani jeden bolševik".
Na konferenci v Jaltě, v únoru 1945, se spojenci dohodli na repatriaci válečných zajatců "bez vyjímky" a v případě potřeby i násilím. Stalin ale veřejně prohlásil, že "v Hitlerových táborech nejsou žádní zajatci, jenom zrádcové, a my jim to po skončení války spočítáme." Tak Roosevelt a Churchill vydali statisíce sovětských zajatců mučení a smrti.
Mnoho sovětských válečných zajatců prosilo spojenecké vojáky, aby je raději na místě zastřelili, než aby je vydali do rukou NKVD. Jiní sovětští váleční zajatci raději spáchali sebevraždu, jen aby nebyli mučeni a popraveni sověty.
Zpráva o událostech z ledna 1946 ve sběrném zajateckém táboře v Dachau říká, že bylo zapotřebí 500 amerických a polských strážných, když měla být do vlaku naložena první skupina 399 ruských zajatců a odeslána do SSSR. Pro většinu sovětských válečných zajatců byla přijatelnější kulka v bývalém německém koncentračním táboře, než mučení a poprava po návratu do Sovětského svazu:
"Všichni odmítli nastoupit do vlaku. Prosili, aby byli na místě zastřeleni. Bylo nutné použít slzný plyn a násilím je vyvést z ubikací. Vyběhli pak do sněhu a tam sami sebe řezali a bodali. Jejich krev rychle zbarvila sníh do ruda. Devět mužů se oběsilo, jeden se ubodal k smrti. Další později kvůli svým zraněním vykrvácel. Dalších 20 mužů je v nemocnici se zraněními, která si sami způsobili. Nakonec se podařilo naložit 368 mužů. 6 jich cestou uteklo." Zpráva končila slovy: "Celý incident byl šokující. Američtí důstojníci a vojáci jsou značně znepokojeni tím, že po nich americká vláda požaduje repatriaci těchto Rusů."
V britských táborech mnoho ruských zajatců spáchalo sebevraždu. Britské ministerstvo zahraničí to úzkostlivě tajilo před veřejností, aby se vyhnulo skandálu. Asi nejznámější je případ, kdy Angličané zradili Kozáky - ZDE
Sovětští zajatci, držení v táboře Fort Dix v New Jersey, se taktéž uchýlili k zoufalým činům, když se dozvěděli, že mají být navráceni do Sovětského svazu. Mnoho z nich spáchalo sebevraždu, zatímco jiní zahynuli v boji s americkými strážnými, kteří se je snažili eskortovat na loď směřující do SSSR. Přeživší zajatci uvedli, že jen použití slzného plynu zabránilo hromadné sebevraždě všech 154 zajatců, kteří měli být naloděni a odesláni zpět do komunistického ráje.
Takže, milí přátelé, tolik náš malý výlet do historie. Až vám příště neobolševici a kryptokomunisti budou vyprávět, jak ti Vlasovci ohavně zradili svoji vlast, nebo vám naopak pseudopravičáci budou básnit o tom, jací to byli správní chlapi když pomohli zachránit Prahu, vzpomeňte si na tento článek.
Vlasovci nebyli ani jedno z toho. Byli to zoufalí lidé - zrazení, opuštění, odkopnutí, zneužití a vydaní napospas mučení a smrti. Byli povoláni bojovat za jeden tyranský nelidský režim a stali se zajatci jiného tyranského nelidského režimu. Byli donuceni volit mezi dvěma strašnými zly.
Kdybys byl v jejich situaci, jak by ses rozhodl ty?
Takže zaslouží si ten pomník v Praze, nebo ne?
P.S. - Pepek Vyskoč je brutální hovado, ale na ruské kryptokomunisty ani zdaleka nemá. Narazil jsem na YT na video, kde je zaznamenána a přeložena i následující diskuse poté, co ho odstřihli z vysílání. Dozvěděl jsem se, že "běločeši" - míní tím naše Legionáře - vyvolali v roce 1918 v Rusku revoluci a rozbordelili jim celou zem. A perla na závěr: "Vy potřebujete lásku Čechů?" Věřím, že nepotřebují. A ani ji nedostanou. Současné Rusko mělo moje sympatie, ale bohužel zdá se, že tam vládnou stále stejní rudí vylízanci, kteří tam vládli 70 let. Video si pusťte od 7:20 min - ZDE
A aby toho nebylo málo, tak tady máte další nášup - Žirinovského. Řeknete si, že když ten ruský jevrej plácá nesmysly, no tak ať si je teda plácá... Ale podívejte se na reakce lidí ve studiu. Podívejte se na výrazy jejich tváří. Kolik z nich s ním vnitřně souhlasí... To stojí za to vidět: ZDE - a další perly ZDE