p.png)
Kolik nás stála vláda komunistů?
V posledních letech stále častěji narážím na tzv. "vlastence", kteří nepřestávají se slzou v oku vzpomínat, jak to bylo za komunistů skvělé. Prý na všechno byly peníze, měli jsme armádu, zubař byl zadarmo, stavěly se přehrady a paneláky... A zkrátka - všechno bylo. Dokážu si představit, že někoho, kdo se narodil po r. 1990, může tato prolhaná propaganda oslovit. Jenže já jsem prožil prvních 20 let svého života v reálném socialismu a velmi dobře si pamatuji, o co tam šlo a jak to bylo.
Protože si mladá léta, narozdíl třeba od uplynulého týdne, vybavuji velmi dobře, je mi jasné, že tito "vlastenci", kteří nám stále podsouvají nějaký kompromis s komunisty minulými i současnými, nejsou vůbec žádní vlastenci. Jsou to buď úplní blbci, kteří si nedokážou dát 1 + 1 dohromady, nebo to jsou zapšklí soudruzi, nostalgicky lkající nad ztrátou své moci a výsadního postavení, plynoucího jim kdysi z členství v uličním výboru KSČ, nebo to jsou vychcaní zlatokopové, kteří za pár kaček zprivatizovali kdysi znárodněné (rozuměj ukradené) podniky a začali po Listopadu dělat politickou kariéru za těžké prachy. Nepřevlíkli kabát, jako mnoho jejich soudruhů, nevstoupili potajmu do ČSSD a ODS, jako mnoho jiných komančů, ale dál "hrdě" nesou na čele Kainovo znamení bratrovrahů, pyšní se jím a obskurně ho vydávají za jakousi pečeť věrnosti.
Rudě zářícím příkladem takového "hrdého" komanče je soudruh Skála, vedený v seznamech jako "zájmová osoba StB" v kategorii "Důvěrník", zbohatlický komouš / kapitalista, vlastnící 100% podíl své akciovky, který na "vlasteneckých" setkáních káže z pódia "vlastencům" o tom, jak za všechny nešvary světa může jakýsi anonymní "kapitál". To samo o sobě je smutné, ale ještě mnohem smutnější je, že stejných setkání se po jeho boku účastní i zástupci tzv. "pravicových stran" (já vím, skutečná pravice už dnes v ČR neexistuje) a dokonce i lidé katolického vyznání. Těžko říct, co je vede k tomu, aby svou účastí na společné akci tyto komunisty legitimizovali, tedy v podstatě uznali, že komunisté mají svoje místo mezi slušnými lidmi.
Pamatuji si doby, kdy by žádný vlastenec komunistovi ani ruku nepodal, ani by si s ním nesedl za jeden stůl, natož aby ho zval na nějaké vlastenecké setkání. Když už tam pozvou nenapravitelného stalinistického komanče Skálu, proč tam nepozvou také neomarxisty od Pirátů a od Zelených? Komunisti, kteří se hlásí k odkazu největších vrahů křesťanských národů, nejhorších nepřátel Boha a Pravdy, jim nevadí, ale oproti Lidovým milicím, akčním trojkám a sadistům z StB v podstatě neškodní soft levičáci z Antify a od Pirátů jim vadí? To přece nedává smysl!
Soudruh Josef Skála se obhajuje tím, že KSČM uznala chyby předlistopadových komunistů a prý se za ně i omluvila... No já tedy nevím... Za prvé je jasné, že pokud se to dá vůbec brát jako omluva, bylo to jen tak na oko. Ve skutečnosti nikdy nepřestali obdivovat masové vrahy Lenina a Stalina. Ale hlavně - omluvou se dá smazat nějaký omyl, nebo trapné nedopatření. Omluvit se můžeš, když ti to ujede a prdneš si v autě, když v šalině někomu šlápneš na nohu, nebo když někomu vyliješ kafe do poklopce. Pokud za zločiny stačí omluva, tak to by se němečtí nacisté mohli omluvit za genocidu, koncentráky a okupaci většiny Evropy a normálně sedět dál v Bundestagu, ne? Nemůžeš se přece jen tak omluvit za roky vlastizrady, krádeží, zotročování lidí, vyhánění lidí z domovú, politických vražd, krutého násilí, omezování svobody, lhaní a oblbování. Nemůžeš se jen tak omluvit za mučení a vraždy. A nemůžeš se jen tak omluvit za to, že ses podílel, byť jen hlasováním ve volbách, členstvím v KSČ a morální spoluúčastí, na tom, že komunisti z kdysi bohatého, mravného a statečného českého národa udělali národ žebráků, křiváckých podvodníků a zbabělých vohnoutů, kteří si nechají líbit cokoliv, jen aby nemuseli jít do konfliktu.
Podívej se na to: Když šlo o očkování jejich dětí nějakým nevyzkoušeným šitem, po kterém nám následně zahynulo 50 000 důchodců během roku, jak z udělání všichni tito "vlastenci" seděli doma na zadku a třásli se, aby nepřišli o místo. Ale když jde o takovou prkotinu, jako že si budou muset doma stáhnout topení o 2 °C, to jich je najednou plný Václavák! Proč? Přece proto, že teď tam být můžou. Teď už jim nehrozí, že dostanou pendrekem přes záda a že budou běhat po policajtech a podávat vysvětlení. Člověk neví, jestli se má smát, nebo blít.
Vzpomínám si na první počáteční události Listopadu, když jsem se dostal v podstatě nedopatřením do hloučku demonstrantů na brněnském Svoboďáku, kde nás začaly obkličovat mlátičky s bílými helmami a metrovými dřevěnými obušky. Málem jsem se tehdy podělal strachem, ale zůstal jsem tam stát s ostatními. A kam se dnes poděli ti borci a baby z Palachova týdne 1989, kteří se s holýma rukama postavili Ondráčkovým komunistickým mlátičkám tváří v tvář, protože už ty zkurrrr.... komunisty nemohli vystát? To byli vlastenci. Ne jako tihle pomatení narudlí rusofilové, maskující se vlastenectvím, kteří zvou komunistické privatizéry na "vlastenecká" setkání.
O tom, jak komunisti, k nimž se dodnes hrdě hlásí soudruh Skála (a mnoho dalších tzv. "vlastenců"), zamávali s poctivými lidmi, jak jim zničili životy, jak je donutili k otrocké práci v uranu, jak jim zabili příbuzné, jak je mučili hladem, zimou, nedostatkem spánku a elektrickým proudem, jak je roky věznili za básničku, jak jim ukradli rodinné jmění, jak z nich udělali vyvržence a lidi 2. kategorie, bylo popsáno mnoho papíru a natočeno mnoho dokumentů. Co však není tolik známo, nebo se na to zapomíná, jsou jejich ekonomické "úspěchy". Jak zkurvili život nám všem - mně, tobě, mým a tvým dětem a dětem našich dětí. A jak to teď s drzostí sobě vlastní vydávají za "budování".
Lidský mozek podléhá zkáze. Šedé buňky likviduje alkohol, nedostatek spánku a prostě stárnutí. Svoje dělá také stres, mediální masáž, hrůzostrašné uměle vytvořené plandemie a mnohé nenaplněné naděje. Vývoj v ČR nešel po Listopadu tak, jak by si většina z nás přála. Měli jsme šanci, ale nechali jsme si ji ukrást převlečenými komunisty a nadnárodními pijavicemi bez vlasti. To ale neznamená, že jsme za tu šanci neměli vůbec bojovat. Když jsme v r. 1989 chtěli změnu, věděli jsme úplně přesně, proč ji chceme. Ale zdá se, že dnes už jsme na to většinou zapomněli. Proto je potřebné znovu si připomenout škody, které reálný socialismus – což byl oficiální název zřízení v době vlády Komunistické strany Československa – napáchal. Prohlášení o zločinnosti komunistického režimu je součástí právního řádu České republiky, což ovšem nedokáže odradit české "vlastence" od toho, aby komunisty zvali na společná "vlastenecká" setkání.
Můžeme celkem snadno spočítat zavražděné a uvězněné oběti komunismu. Ale jak odhadnout úpadek a finanční ztráty, které nám komunisté způsobili?
Známe-li ekonomickou úroveň předválečného Československa a její stav z počátku 90. let, můžeme škody způsobené komunistickým režimem alespoň zhruba odhadnout. Srovnání je komplikováno metodickými problémy, ale není nemožné, protože máme k dispozici statistiky národního důchodu na hlavu z roku 1924. Jeho hodnotu v německých zlatých markách uvádí Geographisch-Statistischer Universal Atlas profesora Hickmanna (vydal Freytag & Berndt, Vídeň, 1927). Československo se v žebříčku nejbohatších zemí světa umístilo v roce 1924 na desátém místě – daleko před Německem, Rakouskem, Nizozemskem a Itálií.
Japonsko tehdy v přepočtu na obyvatele dosahovalo jen 60 % ekonomické výkonnosti Československa. Předstihly nás pouze USA, Kanada, Austrálie, Švýcarsko, Argentina, Británie, Francie, Švédsko a Belgie. Pokud počítáme jen území dnešní České republiky, bez Slovenska a Podkarpatské Rusi, stupeň naší vyspělosti byl v roce 1924 srovnatelný s Francií nebo Švédskem.
Přeskočme nyní několik desetiletí. V roce 1980 jsme už dávno nepatřili do první desítky nejvyspělejších zemí. Podle údajů Světové banky byl hrubý domácí produkt tehdejší Československé socialistické republiky jen 2 824 $ na hlavu, což bylo 4,4 x méně než například HDP na jednoho Francouze. Za dalších devět let, podle údajů z roku 1989, se naše zaostalost ještě prohloubila: Francie měla již 5,1 násobný předstih. Podle údajů z roku 2002 pak činil francouzský HDP na hlavu 3,4 násobek české ekonomické výkonnosti. Srovnání tedy stále vyznívalo v náš neprospěch, je ale jasné, že trend zaostávání za vyspělým světem se podařilo zmírnit. Tento úspěch je o to cennější, že československé statistiky byly před rokem 1990 bezpochyby nadhodnocené, nelze je proto brát jako zcela spolehlivý pramen.
Důsledky komunistického hospodaření trvají dodnes: neexistence silné domácí podnikatelské vrstvy a velký nedostatek kvalitních českých manažerů. Kdyby nebyl ekonomický vývoj Československé republiky v roce 1945 přerušen znárodněním klíčového průmyslu, faktickým zničením finančního systému a o tři roky později komunistickým převratem a úplnou likvidací střední třídy, byli bychom dnes na úrovni Francie, Švédska, nebo Rakouska. V roce 2002 jsme tedy mohli mít HDP na obyvatele o více než 550 000 Kč vyšší. Celkové hospodářské škody, způsobené důsledky komunismu, jen za rok 2002 dosáhly hodnoty v přibližné výši 5 700 miliard Kč. Ve srovnání s tím jsou všichni tuneláři z 90. let pouhými břídily.
Jaké z toho plyne poučení?
Kdo způsobí škodu za milion, je nucen ji nahradit a dost možná si půjde i sednout. Tunelář, který způsobí škodu za miliardu, nemusí nahrazovat nic a pravděpodobně se vyhne trestu. Organizace, která způsobí škody za tisíce miliard, je považována za legitimní politickou sílu a je dotována ze státního rozpočtu. Její zástupci nesedí v kriminále, nýbrž v Evropském parlamentu, v poslanecké sněmovně, nebo v senátu. Její dlouholetí členové kandidují na prazidenta ČR a vykládají nám, jak se máme oproti Západu špatně. Účet za škody způsobené svými předchůdci ale odmítají podepsat. Prý stačí, že se "omluvili" a teď mohou být s hrdým čelem zváni na "vlastenecká" setkání. Přitom jejich licoměrnost, drzost a arogance nezná mezí. 40 let nás ždímali a drželi jako dojné krávy a pokusné myši ve svém socialistickém experimentu. Ale teď, když si založili akciovky a berou statisícové poslanecké platy, nás přesvědčují, jak to s námi myslí dobře a jak bychom se pod jejich vedením měli líp. Tak to prostě je: Komunista je jednou komunista a nikdy se nezmění.
Otázka ale zní: Co za člověka podá ruku komunistovi a sedne si s ním k jednomu stolu?
Zpracováno za použití: ZDE