p.png)
MALÝ MUŽ S VELKÝM SRDCEM
Jeden z největších vojevůdců v evropské historii, který zachránil nás i celou střední Evropu před tureckou okupací, měl trochu laskavou, trochu posměšnou přezdívku "Malý Abbé". Narodil se 18. 10. 1663.
Princ François Eugène de Savoie-Carignan, nám lépe známý pod prostým jménem Evžen Savojský, přišel na svět v Paříži v Hôtel de Soissons. Byl pátým a nejmladším synem prince Eugène-Maurice de Savoie-Carignan, hraběte ze Soissons a Dreux.
Jeho maminkou byla Olympe Mancini, v Římě narozená neteř kardinála Mazarina. Kardinál ji později poslal na výchovu ke královskému dvoru do Paříže, kde se na krátkou dobu stala milenkou Ludvíka XIV. Nebyla příliš krásná, ale její současníci ji popisovali jako charizmatickou dámu s úžasným šarmem. Měla černé vlasy i oči, zářivě bílou pleť a baculatou postavu. K jejímu velkému zklamání ale šance, že by se stala královnou, časem pominula. A tak se provdala za Evženova otce. Kromě pěti synů dala svému muži ještě tři dcery.
Ani jeden z rodičů se výchově dětí příliš nevěnoval. Otec byl důstojníkem francouzského generálního štábu a většinu času trávil mimo domov na válečných taženích. Olympe pro změnu zase vášnivě spřádala dvorské intriky. To jí zabíralo tolik času, že na vlastní děti už jí ho moc nezbývalo.
Král ale zůstával s Olympe spjat tak důvěrným přátelstvím, že mnozí věřili, že jsou stále milenci. Jenže její intriky nakonec vedly k jejímu pádu. Poté, co u královského dvora upadla v nemilost, se Olympe obrátila o pomoc na známou okultistku a travičku Catherine Deshayesovou, známou jako madam La Voisin. Chtěla jejím prostřednictvím využít astrologie a černé magie k návratu do svého bývalého postavení u dvora. Jenže to byla její osudová chyba. Zapletla se tak do "travičské aféry", což byl rozsáhlý skandál kolem záhadných úmrtí významných lidí, který v letch 1676 až 1682 otřásal královským dvorem a celou Paříží. Množila se podezření z její účasti na předčasné smrti jejího manžela, který v roce 1673 zemřel ve věku 38 let. Navíc začala být podezřelá z účasti na spiknutí, jehož cílem byla smrt samotného krále. Ať už je pravda jakákoliv, Olympe, než by podstoupila soudní proces, raději v lednu 1680 uprchla z Francie do Bruselu a Evžena nechala v péči Marie de Bourbon, jeho babičky z otcovy strany.
Evžen byl od dětství předurčen pro kněžství. Ve šlechtických rodinách bylo tehdy běžné, že se nejmladší synové věnovali kariéře v Církvi. A tak byl Evžen už v osmi letech vysvěcen na minoritu. Ale nepleťte si to s františkánským mnišským řádem minoritů. Jednalo se o nižší svěcení než kněžské, v podstatě by se to dalo přirovnat k jakémusi "zasnoubení" s Církví. Toto postavení bylo pro nejmladší šlechtické syny výhodné, protože měli nárok na benefice, tedy jakési "výživné", ale přitom, pokud si to přáli, se mohli ze své služby bez větších potíží vyvázat. Pro Evžena to znamenalo, že obdržel tonzuru, což je vyholení vlasů na temeni hlavy, a oblékal hnědý hábit minoritů, který nosil až do svých devatenácti let. Minorité byli určeni k asistenci během mší a dalších obřadů. Tato praxe trvala až do roku 1973, kdy papež Pavel VI. svěcení minoritů zrušil a jejich funkci od té doby vykonávají prostí laici bez svěcení.
Evžen Savojský byl mladík křehké konstituce a skromné povahy. Jeho fyzický vzhled rozhodně nebyl působivý. Vévodkyně z Orléans o něm napsala: "Nikdy nebyl hezký. (...) Je pravda, že jeho oči nejsou ošklivé, ale nos mu hyzdí obličej. Má dva velké zuby, které jsou neustále vidět."
V únoru 1683, k velkému překvalení a nelibosti své rodiny, Evžen oznámil, že nechce být knězem, ale vojákem. Reakce příbuzných byla tvrdá. Jeho strýc mu zarazil vyplácení výživného a babička ho vyhodila z domu. Ale to nemohlo Evžena odradit. Vydal se ke královskému dvoru, aby Ludvíka XIV. požádal o přidělení jednotky, které by velel. Předpokládal, že vzhledem k válečným úspěchům jeho předků a věrné oddanosti jeho rodu francouzské koruně, by to neměl být problém. Jenže Ludvík XIV., který na jeho maminku, podezřelou z účasti v travičském spiknutí, z pochopitelných důvodů zanevřel, neměl v úmyslu projevit blahosklonnost ani k jejím dětem. Dvacetiletého Evžena, který navíc se svou drobnou malou postavou vůbec nepůsobil jako muž schopný velet jiným mužům, pohrdavě odmítl. Evžena tím hluboce urazil a on pak do konce života zůstal vášnivým nepřítelem Francie.
Psal se rok 1683. Turecký sultán vypověděl rakouskému císaři Leopoldovi I. válku a přesně podle instrukcí z koránu se snažil nepřítele nejdřív morálně zlomit tím, že mu výhružkami nažene strach: "My, z Alláhovy vůle Molla Mohamed, přeslavný a všemocný vladař (...) slibujeme svým neporušitelným slovem, že přineseme válku do vašich nepatrných zemí, císaři římský a králi polský, a že s sebou přivedeme třináct králů s třinácti tisíckrát tisíci pěšáky a jezdci. Vaši nepatrnou zemi navštívíme ohněm a mečem a rozneseme ji na kopytech našich koní. I vydáváme ti tímto rozkaz, abys na nás čekal ve svém sídelním městě Vídni a měl hlavu připravenou k setnutí."
K tažení do střední Evropy se s Turky spojil Imrich Tököly, maďarský evangelický protestant, kterého rok předím turecký paša, sídlící v Budíně, prohlásil za uherského krále. Zatímco Tököly postupoval s vojskem slovenských kuruců na Prešpurk (Bratislavu) a jeho přepadové jízdní oddíly plenily vesnice na Moravě i ve vzdáleném Slezsku, dosud nevídaně početné turecké vojsko 400 000 mužů táhlo pod velením velkovezíra Kary Mustafy na Vídeň. Turci si z ní hodlali udělat hlavní město západního sultanátu.
Evžen bedlivě sledoval události ve střední Evropě a nedočkavě hltal každou novou zprávu. Když byl francouzským králem tak hrubě odbyt a když pochopil, že ve Francii už mu pšenka nikdy nepokvete, vypravil se nabídnout svoje služby rakouskému císaři Leopoldovi I.
Turci zanechali část své obrovské armády cestou jako posádky v dobytých městech, ale už 14. července 1683 asi dvou set tisícové turecké vojsko oblehlo Vídeň. Tu bránilo 14 000 mužů, z nichž bylo jen 6 000 profesionálních vojáků. Turecké jízdní oddíly drancovaly široké okolí, kradly dobytek, vypalovaly vesnice a kláštery, mladé silné muže i ženy odváděly do otroctví a malé děti i seniory bez milosti zabíjely.
Princ Evžen koncem srpna konečně dorazil do Pasova, kam se rakouský císař a bohatí vídeňští šlechtici i měšťané uchýlili do azylu. Město bylo přeplněno uprchlíky všech stavů z Vídně i okolí, hledajícími spásu před řáděním muslimů. Nově příchozí přinášeli otřesné zprávy o tureckých násilnostech – o sousedech s uřezanými hlavami, o vesničanech hromadně upálených v kostele, o znásilněných a pak zavražděných ženách, o mužích naražených na kůly nebo ukřižovaných na vratech stodol.
S přispěním svého strýce, markraběte Bádenského, se Evžen domohl audience u císaře. Avšak i odtud odešel zklamán. Císař se sice snažil najít mu volnou jednotku, která přišla o velitele, ale nakonec mu zdvořile oznámil, že pro něj momentálně žádnou nemá a že musí čekat. To bylo nepříjemné, protože princi už docházely peníze. Naštěstí se ho ujal bratranec Ludvík Bádenský, s nímž se vypravil na shromaždiště císařských vojsk u Tulln an der Donau.
Na loukách kolem Tullnu tábořily desítky tisíc vojáků. Bavorský kurfiřt Max Emanuel přivedl devět tisíc mužů. Saský kurfiřt Johan Georg přitáhl desetitisícovým sborem. Dorazily oddíly z Hannoverska, Švábska a Württemberska. Jako poslení přibyl i král Jan III. Sobiesky s pěšáky a slavnou andělskou jízdou polských husarů. Po sjednocení pomocných kontingentů s hlavními silami vévody Karla V. Lotrinského dosáhlo vojsko počtu bezmála 70 000 mužů. Stále to však byla ani ne polovina síly turecké armády, obléhající Vídeň.
Od 15. července čelili obránci Vídně neustálému ostřelování z moždířů, jenž Turci přerušili pouze za silných lijáků. Většina domů ve městě byla více či méně poškozena. Svatoštěpánský dóm utrpěl přes padesát těžkých zásahů. Na ulicích se vršily hromady odpadu, trosek zdiva a zvířecích mršin. Povážlivě se ztenčovaly zásoby nejen potravin, ale i dělových koulí, střelného prachu a olova na odlívání kulí do ručnic. Vyčerpaní obránci odrazili třiapadesát útoků a sami podnikli šestatřicet výpadů a protiztečí. Posel, který se s nasazením života proplížil tureckým ležením, přinesl vévodovi Lotrinskému úpěnlivou prosbu o pomoc: "Pospěšte si, už nám nezbývá čas!"
O bitvě o Vídeň jsme psali ZDE.
10. září se vojsko konečně dalo do pohybu. 12. září přitáhlo ve třech proudech k Vídni a obsadilo okolní výšiny. Kara Mustafa rozdělil svoji armádu na dvě části, z nichž větší část nechal dokončit obléhání města a menší poslal do obranných pozic proti nově příchozímu křesťanskému vojsku. Vojsko zachránců vedl polský král Jan III. Sobieski. Na levém křídle stáli pod velením Karla V. Lotrinského císařští, opřeni o Dunaj u Leopoldsbergu. Ve středu byli Sasové, Bavoři a Švábové pod velením kurfiřta Jana Jiřího III. Na pravé křídlo se přesouvaly oddíly Jana III. Sobieskiho, složené z Poláků, Litevců a Lipků.
Časně ráno 12. září jako první zaútočili Turci, ale jejich útok byl odražen. Brzy poté císařští na levém křídle udeřili na turecké pozice. Kolem poledne se říšským vojákům podařilo dobýt silně opevněný Nussdorf a Heiligenstadt. Polská pěchota zatím vyčistila vinice na okraji lesa od janičárů a uvolnila tak terén pro jezdectvo. Zprávy o tom se brzy dostaly k říšským, kteří po 15. hodině znovu udeřili na turecké pozice. Do 17. hodiny se říšským podařilo přiblížit k centrální turecké obranné pozici "Türkenschanze". V 18 hodin dal polský král pokyn k útoku kavalerie. 14 000 polských a 4 000 německých jezdců udeřilo na turecké jezdectvo.
Vévoda Karel V. Lotrinský, obklopen skupinou štábních důstojníků, sleduje monokulárem útok polské jízdy. "Bravo, Sobiesky!" Pak se otočí ke svým společníkům: "Vyrazme tedy také do útoku, pánové!" Spojky tryskem letí k velitelům jednotlivých pluků. Zazní trubky a zaduní bubny. Široká linie pěšáků v bílých kabátech vykročí vpřed. Co chvíli se zastavuje, aby vyslala olověné poselství Turkům, kteří jim v odpověď divoce pálí z ručnic i děl. Dělové granáty dopadají mezi bílé kabáty a barví je do ruda. Muži s příšernými výkřiky bolesti padají k zemi, ale do vzniklých mezer ihned nastupují další, aby udrželi formaci. Evžen postřehl, co je potřeba udělat – umlčet tureckou baterii, která z nízkého návrší vlevo buší do rakouské pěchoty. Upozorňuje na to Ludvíka Bádenského. Ten vydává rozkaz dragounskému pluku hraběte Kuefsteina. Jenže spojka se za chvíli přiřítí zpět: "Hrabě Kuefstein je težce zraněn! Pluk je bez velení!" Evžen trhne uzdou a kůň pod ním poskočí: "Jedu tam! Převezmu velení!"
Dragouni na koních stojí bezradně ve vinici. Koně pod nimi přešlapují, točí se, frkají. Řev boje a blízké výbuchy je znervózňují. Vtom se přiřítí malý hubený důstojník v nenápadném hnědém kabátci a mává kordem: "Za mnou! Do útoku!" Kopyta duní svahem, muži křičí, tasené palaše se blýskají v zapadajícím slunci. Turci ten pohled nevydrží a berou nohy na ramena. Kdo není dost rychlý, tomu palaš rozpůlí turban i s lebkou. Baterie je konečně umlčena. První řady pěšáků nasazují bajonety do hlavní a rozbíhají se na zteč. Rozpoutala se vražedná řež. Ale puška s bajonetem je delší, než zakřivená šavle. Janičáři se bijí jak lvi, ale císařské už nemohou zastavit. Muži v bílých kabátech se valí s ničivou silou povodně, která srazí a rozdrtí každého, kdo se o to pokusí.
Markrabě Ludvík Bádenský a princ Evžen Savojský společně vedou útok dragounů a pěšáků na turecké pozice pod pobořenými vídeňskými hradbami. Za zvuků bubnů a trubek se bílé kabáty probíjejí ke Skotské bráně. Brána se otevře a z ní se k poslednímu výpadu vyhrne houf obránců, v rukou šavle, sekery, cepy a kosy. S nahromaděnou nenávistí bijí Turky po hlavách a ženou je před sebou, nešetříc žádného.
To byla první bitva Evžena Savojského, v níž se hned od začátku skvěle vyznamenal.
14. prosince 1683 dostal princ Evžen od císaře velení nad dragounským plukem Kuefstein o síle deseti setnin, jehož velitel podlehl zranění v boji u Vídně. Je mu pouhých dvacet let a má za sebou jen čtyři měsíce služby. Dekret o jmenování do hodnosti plukovníka podepsal císař "jako uznání a laskavé ocenění jeho vynikajících vlastností a statečnosti, kterou prokázal". Pluk se od nynějška bude jmenovat Savojští dragouni.
Evžen se s nimi zúčastnil bitev první fáze Velké války proti Turkům. V říjnu 1684 se vyznamenal v čele svého pluku savojských dragounů při obléhání pevnosti Buda, držené Osmany. Byl zraněn střelou z muškety na paži, ale brzy se zotavil. V následujících dvou letech se během tažení proti Osmanům vyznamenával statečností a byl uznáván jako oddaný a schopný voják. 16. října 1685 byl povýšen na generálmajora. 27. července 1686 pod ním v bitvě zastřelili koně. O den později byl znovu lehce zraněn. 6. října 1687 ho Karel II. Španělský jmenoval rytířem Řádu zlatého rouna, coby ocenění jeho osobních kvalit a zásluh o "Casa de Austria". 31. ledna 1688 pak císař Leopold I. provedl jeho slavnostní investituru ve vídeňském Hofburgu. V tentýž den, 31. ledna 1688, se stal podmaršálkem. V roce 1688 byl zraněn při obléhání Bělehradu, když mu turecká šavle rozťala přilbu. Pak byl znovu zraněn roku 1689 u Mohuče. V roce 1690 byl jmenován generálem jízdy a 25. května 1693 polním maršálem.
Zatímco se rakouský císař snažil zastavit rozpínavé Turky z jihovýchodu, na západě se chystal vpadnout vyčerpané říši do zad francouzský král Ludvík XIV. A tak začala devítiletá válka, kdy Rakousko muselo bojovat na dvou frontách.
Nutnost vést válku proti Francii umožnila Turkům v roce 1690 znovu dobýt Bělehrad. V srpnu 1691 rakouští vojáci, pod vedením Ludvíka Bádenského, Turky drtivě porazili v bitvě u Slankamenu na Dunaji a zajistili tak Habsburkům držení Maďarska a Sedmihradska. Když byl Bádenský v roce 1692 odvelen na západ proti Francouzům, jeho nástupci se ukázali jako neschopní efektivně bojovat proti Turkům. Proto v dubnu 1697 Říšská válečná rada nabídla teprve čtyřiatřicetiletému Evženovi Savojskému pozici vrchního velitele celé rakouské armády. Princ velení armády vděčně přijal. Konečně nebyl na nikom závislý a mohl svobodně realizovat svoje představy o tom, jak má armáda vypadat a jak se jí má velet. Jenže ji nalezl ve stavu pokročilého rozkladu a nepředstavitelné bídy. Chopil se tedy nové funkce jako osobní výzvy a sebevědomě se pustil do obnovy pořádku a disciplíny. Poslal do Vídně rozezlený dopis, v němž žádal o odvod nových branců a peníze na výstroj, potravu a žold pro vojsko. Válečná rada mu kupodivu vyšla obratem vstříc, a tak se situace postupně lepšila. Malý Abbé si rychle získával respekt svých důstojníků a lásku obyčejných vojáků.
Leopold I. varoval Evžena, že by měl "jednat s krajní opatrností, vzdát se všech rizik a vyvarovat se střetu s nepřítelem, pokud nebude mít ohromující sílu a nebude si zcela jist, že definitivně zvítězí". Jenže když se princ Evžen dozvěděl, že sultán Mustafa II. pochoduje do Transylvánie, zavrhl všechny myšlenky na obranu. Bylo mu jasné, že musí Turky dohnat a zničit, než se jim podaří dostat se za řeku Tisu. Rozeslal kurýry do všech stran s rozkazem velitelům pluků, aby se svými jednotkami ihned vyrazili do tábora u srbského Kolutu. Už 2. září 1697 měl celou armádu pohromadě.
Princ Evžen rozkázal strhnout stany a vyrazit zrychleným pochodem k Petrovaradínu. Podle zpráv zvědů se zdálo, že právě tam Turci míří, aby tuto důležitou pevnost na pravém břehu Dunaje dobyli. Císařští museli dorazit dřív, než tam budou Turci. Čtyři dny táhli Evženovi vojáci v úmorném vedru lučinami podél břehu Dunaje, od rozbřesku do soumraku, neustále trýzněni mračny hmyzu. Pochodovali v hustě sevřených útvarech, neustále připraveni k boji. Pěšákům těžkly nohy, rozedřené propocenými onucemi, a ramena je bolela od popruhů tlumoků a ručnic. Nakonec to ale přece jen dokázali. Konečně dorazili na louky pod Petrovaradínem a měli čas si odpočinout dřív, než dorazí Turci.
Stráže přivedly Srba, který dezertoval ze sultánova vojska. Vypověděl, že podle toho, co se mezi tureckými vojáky říká, zamýšlí sultán táhnout podél Tisy na Szegedin, který má slabou posádku. Potom prý zamíří do Sedmihradska. Princ zneklidněl. Sultán měl o stavu říšské obrany zřejmě spolehlivé zprávy, protože Szegedin i Sedmihradsko mělo skutečně velmi malou šanci odolat jeho armádě, čítající 150 000 mužů.
Princ se rozhodl, že Turky dostihne, překvapí je a přinutí k rozhodující bitvě. Znovu tedy zvedl svoje sotva odpočinuté vojáky na nohy. Nařídil velitelům jednotek, aby jim vysvětlili, oč běží – dostihnout Turky a překvapivým úderem je porazit dřív, než využijí své přesily. Nakonec sám objížděl pluky a vysvětloval vojákům, co je potřeba udělat. Teď už tomu rozuměli. Kam přijel, zdravili ho mohutným pokřikem "Vivat Eugenius!" Díky jeho přístupu jim nyní těžká vojenská dřina dávala důležitý smysl, který chápali a přijímali za svůj.
Jízdní eskadrony a pěší pluky se táhly pod rozpálenou oblohou pozdního uherského léta, pobízeny dunivými bubny ke kroku. Turci před nimi postupovali krajinou s náskokem jednoho dne a jejich zadní voje ničily všechno, co by císařským mohlo přijít vhod – vypalovaly trávu, zapalovaly vesnická stavení, házely do studní lidské i zvířecí mrtvoly. Nad krajinou visel dusivý pach spálenišť a rozkládajících se těl. Bůh ví, jakým zázrakem Evženovi vojáci dokázali takhle pochodovat. Ale zato každý večer padli jako zabití a vyčerpáním usínali dřív, než pořádně ulehli.
V noci z 10. na 11. září hlásila průzkumná jízdní skupina, že se Turci zastavili a táboří u osady Zenta. Princ jenom luskl prsty: "Teď je máme!" A křikl na pobočníka: "Vyhlaste poplach a nástup! Jdeme!" Nocí se rozezněly zvuky polnic. K smrti utahaní vojáci se mátožně sbírali na nohy. Avšak nikdo nenadával ani neprotestoval. Věděli, proč tam jsou a co je nutné udělat.
Kolem deváté ráno, když se slunce vyšvihlo vysoko nad obzor a začalo z vojáků ždímat stružky potu, se přihnala další hlídka. Hlásila, že Turci postavili přes řeku pontonový most a přemisťují se na druhý břeh. Malý Abbé hned pochopil, že sultán už o něm ví a chce překročit řeku dřív, než ho dostihne, aby mohl zamířit do Sedmihradska, kde v horách snadno najde bezpečné místo pro přezimování. Avšak pokud se císařským podaří zastihnout Turky během přechodu přes řeku, s vojskem rozděleným na dvě části, znamenalo by to obrovskou výhodu. Princ vydal rozkaz a bubny tamborů zrychlily rytmus. Bylo nutné spěchat.
Hlídka přivedla zajatého pašu, který se neopatrně vypravil na projížďku kolem tureckého tábora. Evžen ho vyslechl a dozvěděl se, že pontonový most Turkům postavili francouzští inženýři a že na břehu kolem něj nechal sultán postavit opevněné půlkruhové předmostí, chráněné navršeným valem. Sultán s několika tisíci jezdců a většinou dělostřelectva je už na druhém břehu. V táboře zatím zůstala pěchota, vozy s proviantem a moždíře.
Odpoledne princ se skupinou důstojníků a ochrannou jednotkou svých dragounů vyjel kupředu, aby si zblízka prohlédl situaci v tureckém ležení. Uviděli před sebou asi 300 metrů dlouhý pontonový most přes řeku, spočívající na šedesáti lodicích. Na břehu, asi kilometr od vypáleneé vesnice Zenta, Turci kolem mostu postavili půlkruhovou vozovou hradbu a před ní usilovně kopali příkop a vršili val. Na protějším břehu vyrostl rozlehlý stanový tábor.
Princ se s důstojníky vrátil do bezpečné vzdálenosti, aby vyčkali blížící se vojsko. Byl netrpělivý. Slunce mělo zapadnout za necelých pět hodin a bylo nutné zaútočit dřív, než nastane tma. Jízdní předvoj generála Rabutina už dorazil, ale hlavní voj je zatím kdoví kde... Snad dorazí včas! Pokud nestihne zaútočit před setměním, Turci se během noci přepraví na druhou stranu, rozeberou most a zmizí v nedohlednu. Evžen popadl listy papíru a olůvkem začal psát rozkazy velitelům jednotek. Zrychlit pochod. Za pochodu zaujmout bojové formace. Rozmístit se podle přiloženého náčrtu. Spojky vyrazily s rozkazy Malého Abbého vstříc velitelům přicházejících pluků.
V tom se v dálce proti modré obloze zvedl prach. Vojsko dorazilo. Na horizontu vyskočily z jednolité zeleně luk první řady bílých kabátů. Jednotky se zastavily, udělaly vlevo vbok a v široké půlkruhové linii, složené z čtvercových útvarů, postupovaly kupředu proti tureckému předmostí. Odtud se na koních vyhrnula horda spahiů v bílých vlajících pláštích, divoce mávajíce šavlami. Z pravého křídla císařských zahoukala baterie kanónů a vytvořila průrvy v tureckém houfu. Princ Eugen mávl na hraběte Rabutina. "Na ně!" Zazněl povel a tisíc dragounů v hustě sevřeném útvaru se rozletělo plání. Turci se obrátili na útěk a skryli se za obranným valem.
Císařské vojsko funguje jako dobře namazaný a seřízený válečný stroj. Princ Evžen ostražitě pozoruje monokulárem dění na bojišti, pečlivě očima přeměřuje vzdálenosti, odhaduje čas, promýšlí rizika a zvažuje možnosti. Tříkilometrová oblouková fronta jeho vojska rytmicky postupuje proti Turkům. Čtvercové útvary se pomalu přibližují jeden k druhému a uzamykají obránce předmostí do pasti. Je ale potřeba, aby postupovaly synchronizovaně, některé jednotky musí přidat do kroku, jiné zbrzdit. Princ vydává rozkazy a spojky na koních s nimi tryskem uhánějí k jednotlivým útvarům a zpět.
V té době bylo zvykem, že se důstojníci a majitelé pluků oblékali velmi honosně, do pestrých a zlatem vyšívaných šatů, aby tak dali najevo svoji vojenskou hodnost, bohatství a společenské postavení. Malý Abbé byl ale úplně jiného ražení. Po celý život byl hluboce věřícím katolíkem, navíc od dětství zasvěcený službě Církvi. Časem sice pochopil, že nebyl stvořen pro kněžské povolání, že jeho poslání leží úplně jinde, ale to na věci nic nezměnilo. Až do své smrti s oblibou nosil skromné šaty hnědé barvy, stejně jako když býval minoritou. Nic na tom nezměnila ani skutečnost, že se postupem času stal jedním z nejbohatších lidí v rakouské říši. Možná si také uvědomoval, že by se kvůli nápadnému oděvu stal přednostním cílem pro nepřátelské ostrostřelce a úderné jízdní jednotky. Nenápadná zemitě hnědá barva oblečení mu tak dávala mnohem lepší šanci na bojišti přežít, zvlášť když jeho styl velení spočíval v tom, že často vedl svoje vojáky do boje osobně, v čele útočné formace. Snad bychom tedy mohli s trochou nadsázky říci, že byl prvním evropským vojevůdcem, který pochopil význam kamufláže a nosil "maskáče". Zřejmě tím předběhl dobu o několik staletí.
Zazněla polnice a postup pěchoty se zastavil. Na křídlech i v centru sestavy jsou polní děla vysunuta vpřed. Jezdecké pluky teď tvoří zálohy, sešikovány poblíž velitelského stanoviště. Únava dlouhého pochodu zmizela jako mávnutím proutku. Krev mužů zaplavil adrenalin. Uchvátilo je vzrušení z nadcházejícího boje. Najednou jsou jako v tranzu. Když spatří malého prince, sborově skandují "Vivat Eugenius! Ať žije náš maršál!" Dávají mu najevo oddanost. Mají radost, že je vede právě on. A princ Evžen, oblečen ve svém skromném hnědém kabátě a černém kyrysu, s hnědým kloboukem bez pštrosího peří na hlavě, se na ně široce usmívá a kyne jim na pozdrav. Jsou jeho a on je jejich. Spolu zvítězí, nebo zemřou.
Malý Abbé pohlédl k obloze. Narudlé slunce už viselo jen kousek nad obzorem. "Tak, pánové, je nejvyšší čas začít. Dáme se do toho." Každý z velitelů už ví přesně, co má dělat. Rozjíždějí se ke svým vojskům. Z vyrovnaných útvarů zazní polnice. Bitva začíná.
V přední linii zahučí děla jako podráždění býci. Pálí na půlkilometrovou vzdálenost a zasypávají Turky přívalem granátů. V předmostí to vyvolá zmatek. Velkovezír, který ze sultánova pověření řídí jeho obranu, nečekal, že by Rakušané zaútočili ještě ten večer. Myslel si, že přes noc stihne vyklidit předmostí a zničit za sebou pontonový most. Takhle rychlý a mohutný útok ho dokonale zaskočil. Turci pobíhají jako vyplašená kuřata. Stovky jich prchají přes most do bezpečí, tlačí se, strkají, padají z mostu a proud řeky je odnáší pryč. Důstojníci s tasenými šavlemi je ženou zpět do pozic na obranném valu.
Císařská děla na signál polnice zmlkla. Nastalo dusivé ticho. Pak zaznělo troubení do útoku. Bubny zaduněly. Třicet tisích bílých kabátů zaťalo prsty do bažeb ručnic a vykročilo ve stejnému kroku. V tom se nejméně pět tisíc spahiů najednou přehouplo přes nábřežní sráz řeky a tryskem zamířilo do zad pěšákům na levém křídle. Princ Evžen okamžitě postřehl akutní nebezpečí. Přenechal velení centrálních jednotek knížeti Commercymu a tryskem ujížděl na levé křídlo. Zatímco pěšáci o hrozícím nebezpečí nevěděli, Borneovy baterie ho už zjistily, otočily hlavně děl proti turecké jízdě a začaly o překot pálit. To už se ale princ Evžen přiřítil k jízdním jednotkám, čekajícím v záloze. Zarazil koně a křikl na prince Rabutina: "Přebírám velení!" S Rabutinem po boku a s kavalerií v zádech vyrazil prudce vpřed. Jezdci odřízli spáhie od linií pěchoty, otočili vlevo a s tasenými palaši a napřaženými píkami vrazili čelně do turecké jízdy. Zapraskaly výstřely z pistolí a jiskry vylétly z čepelí šavlí a palašů, jak se jejich ostří srazila v divokém boji. Ranění a mrtví s hrdelními výkřiky bolesti a děsu padali pod kopyta koní. Zvířený prach zbarvil mrtvoly lidí i zvířat do šeda. Skupina dragounů jako andělé spásy dorazila na pomoc princi Evženovi, který byl zle tísněn dotírajícími Turky.
Malý Abbé stojí v třmenech a rozhlíží se, odkud se ti zatracení spáhiové tak najednou objevili. A pak to uvidí – zbytky rozprášené turecké jízdy se vracejí stejnou cestou. A už se k němu blíží hrabě Starhemberg, který se svými jezdci pronásledoval Turky až k řece, a volá na něj: "Je tam mělčina! Přijeli řekou po pobřežní mělčině!" Princ Evžen kývne hlavou: "A máme je. Vrazíme jim nůž do zad až po rukojeť!" A hned sděluje hraběti plán útoku: "Já si vezmu jezdectvo a zaútočím tudy. Vy za námi přiveďte pěchotu co nejdřív. Teď je dorazíme."
Princ se rozhlédl po hustém šiku svých dragounů: "Chlapci moji! Za mnou!" Ačkoliv bylo neobvyklé, aby maršál vyjel v čele svého vojska do útoku jako za časů dávných rytířů, právě tohle byl styl velení Malého Abbého. A vojáci by za ním jeli i do samotného pekla.
Křesťanská kavalerie se přehoupla ze čtyřmetrového srázu, vjela tryskem do řeky a vzápětí vpadla nic netušícím obráncům tureckého předmostí do zad. Udeřili na ně jako blesk z čistého nebe. Nemilosrdně sekají a bodají kolem sebe. Svou běsnivou zuřivostí zasili do srdcí Turků strach a hrůzu. Propukla panika, Turci zahazují zbraně a snaží se utéct po mostě na druhý břeh řeky. Ale to už se mělčinou podél břehu brodí Starhembergovi pěšáci z pluků Baden a Bagni a zaplavují turecké předmostí. Za nimi dělostřelci drkotavě tlačí polní kanóny, aby je umístili do výhodných pozic a zahájili palbu přes řeku na turecký tábor na protějším břehu. V centru fronty se přes vozovou hradbu probili pěšáci maršála Commercyho a vrhli se na Turky jako rozzuřené šelmy.
Princ Evžen je celou dobu v nejprudším boji, ale jako zázrakem stále nezraněn. Možná proto, že ho jeho vojáci všemožně chrání vlastními těly. Vědí, že je jejich dobrodinec a nechtějí o něj přijít. Pořád byl všude s nimi, za úmorného pochodu i uprostřed nejzuřivější bitvy. Milovali ho a vážili si jeho neohrožené odvahy. Když se ho kdysi jeden jeho generál zeptal, jestli se snad vůbec nebojí smrti, odpověděl mu: "Bojím se jako každý člověk. Ale nikdy nedovolím, aby mě strach ovládl. Strach ze smrti je horší, než sama smrt. Když chce člověk v boji zvítězit, nesmí myslet na smrt a musí jednat tak, jakoby smrt neexistovala."
Boj byl úděsně krutý. Turci hynuli po stovkách, ale smrt si hledala potravu i v řadách křesťanů. Sultán Mustafa II. z protějšího břehu s panikou v očích přihlížel zkáze své armády. V zoufalství nařídil jezdectvu, které už měl na svém břehu, aby se vrátilo na pomoc drcenému předmostí. Ale jezdci se na mostě srazili s houfy prchajících zkrvavených a vyděšených spolubojovníků, kteří se snažili dostat do bezpečí, nelítostně pronásledováni a pobíjeni rozvášněnými vojáky maršála Savojského. Turci se ve zmatku a zoufalé snaze spasit holý život rvali mezi sebou, shazovali se vzájemně z mostu a někteří se do vody vrhali sami, aby unikli palašům, bajonetům a kulkám křesťanů. Řeka je v těch místech hluboká, takže se mnozí utopili, když vlivem ztráty krve a vysílení zemdleli a nedokázali plavat.
Slunce, jako by se už na to vraždění nechtělo dívat, se skrylo za obzor. Císařští s vítězným řevem pronikli do tábora na protějším břehu Tisy. Turci ve zmatku prchali a na útěk se dal i sultán, přestrojený za srbského sedláka.
Bylo to obrovské vítězství. Turci nechali na samotném bojišti 25 000 padlých a nejméně 10 000 jich pak bylo pobito na mostě. Dalších 10 000 se jich utopilo v Tise, která jejich mrtvoly unášela do Dunaje. Mnoho Turků padlo do zajetí. Skoro celá turecká armáda byla zničena a zbytek byl rozprášen na všechny strany. Většina těch, kterým se podařilo přežít, hledala záchranu v Banátu.
Císařští ukořistili obrovské množství válečného vybavení, stanů, proviantu i výzbroje – chladných zbraní, pušek, kulí a střelného prachu. Padlo jim do rukou 87 děl a 60 lodic, z nichž byl postaven pontonový most a které byly naloženy zbraněmi a potravinami. Získali také 9 000 nákladních vozů, 6 000 velbloudů a 15 000 volů. Kromě toho Rakušané našli sultánovu truhlu a v ní tři miliony piastrů a státní pečeť sultána Mustafy II. Na pečeti byla vyryta slova "Mustafa, syn Mehmeda Hana, vždy vítězný" a rok jeho nástupu na trůn "1106 Hidžry" - podle křesťanského kalendáře rok 1695.
Ovšem křesťané počítali také vlastní ztráty, protože každé vítězství nevyhnutelně stojí oběti. Byly však, vzhledem k významu vítězství a při porovnání se ztrátami nepřítele, v podstatě minimální. Boj nepřežilo 28 důstojníků a 400 vojáků. Dalších 133 důstojníků a 1 456 vojáků bylo zraněno. Ale největšími ztrátami za toto epochální vítězství zapaltily koně - padlo jich tam 3 533.
Bitva u Zenty 11. září 1697 na příštích patnáct let dokonale ochromila tureckou vojenskou moc v Evropě. Když se pak Turci trochu vzpamatovali, dostali od Evžena Savojského další nářez roku 1716 v bitvě u Petrovaradína. O ní jsme psali ZDE.
Hlavní osmanská armáda byla po porážce u Zenty rozprášena a Rakušané získali úplnou volnost jednání v osmanské Bosně. 22. října 1697 dorazil Malý Abbé se šesti tisíci vojáků k Sarajevu. Nejprve k turecké posádce poslal vyjednavače s návrhem, aby se vzdala bez boje. Ale když Turci parlamentáře zabili, bylo město vypáleno do základů.
Bitva u Zenty ukončila válku, která trvala od jara roku 1683. Do konce roku 1697 se podařilo od Turků vyčistit území v okolí Sarajeva, západní Banát a další okupovaná území. Po celý rok 1698 pak probíhala mírová jednání, jejichž výsledkem byla smlouva, podepsaná 26. ledna 1699 v Karlovaci nedaleko Petrovaradína. V této smlouvě byly potvrzeny rakouské zisky rozsáhlých území v Uhrách, většiny Banátu, Sedmihradska, Chorvatska a Slavonie. Význam vítězství byl tak veliký, že po malé vesnici Zenta (dnes městečko Senta) v Srbsku bylo pojmenováno i nově objevené souhvězdí. V roce 1897 byl jejím jménem pokřtěn rakousko-uherský křižník.
Malý Abbé, muž malé postavy a velikého srdce, se nikdy neoženil a neměl žádné potomky. Údajně prohlásil, že žena je ve válce překážkou a že voják by se nikdy neměl oženit. Podle některých jeho současníků byla Evženova porážka v bitvě u Denainu v roce 1712 způsobena přítomností italské dámy, kterou vzal s sebou na tažení. Ve skutečnosti byl ženatý s armádou a jeho vojáci byli jeho dětmi.
Během posledních dvaceti let svého života princ Evžen udržoval blízký vztah s maďarskou hraběnkou Eleonore Batthyány-Strattmann. Nicméně povaha jejich vztahu zůstává dodnes nejasná, protože Evžen nezanechal žádné osobní písemnosti, pouze dopisy o válce, diplomacii a politice. Evžen a Eleonore byli věrnými společníky. Večeřeli spolu a hráli karty téměř každý den, až do jeho smrti, ačkoliv žili odděleně. Většina zahraničních diplomatů předpokládala, že Eleonore byla jeho dlouhodobou milenkou. Důkazy pro to ale neexistují. Na otázku, zda se s princem vezmou, odpověděla hraběnka Batthyányová: "Na to ho až příliš miluji. Raději bych sama měla špatnou pověst, než bych ho o tu jeho připravila".
Zemřel ve věku 73 let ve Vídni, kterou před třiapadesáti lety sám pomáhal zachránit před Turky. Když se večer 20. dubna vrátil domů do svého Zimního paláce od hraběnky Batthyányové, sluha mu přinesl předepsaný lék. Princ Evžen ho ale odmítl. Ráno 21. dubna 1736 ho sluha našel mrtvého. Muž, který vyvázl živý z tolika bitev, zemřel tiše a klidně ve spánku, doma, ve své posteli. Říká se, že téhož rána byl nalezen mrtvý také velký lev, kterého choval ve svém zvěřinci.
Evženovo srdce bylo pohřbeno vedle jeho předků v turínské bazilice Superga. Jeho ostatky byly neseny v dlouhém průvodu do vídeňské katedrály sv. Štěpána, kde bylo maršálovo nabalzamované tělo pohřbeno v Kreuzkapelle. Pohřbu se prý tajně zúčastnil i císař.
Evženův obrovský majetek zdědila jeho neteř Maria Anna Victoria, s níž se osobně nikdy nesetkal. Během několika let rozprodala všechny paláce, venkovské statky a obrovskou sbírku umění tohoto neobyčejného muže, který se stal jedním z nejbohatších v Evropě, ačkoliv začínal jako uprchlík s prázdnými kapsami.
Zdroj ZDE