milý tatínku...

20.05.2016 19:04

Od vydání knihy BEAR CLAW - REVOLUCE V SEBEOBRANĚ ŽEN uběhlo teprve několik dnů, takže se zdá být předčasné dělat nějaká hodnocení či vyvozovat závěry z těch nemnoha reakcí, které jsme zaznamenali. Přesto mi to ale nedá a jakéhosi shrnutí "nanečisto" se zde dopustím.

Všechny odezvy, až na jednu, byly velmi pozitivní. Čtenáři, kteří knížku vzali do ruky v průběhu křtu knihy 14. 5. 2016 v Rosicích, si ji většinou také hned koupili. Bohužel se ale stalo takové menší nedopatření. Dali jsme jeden výtisk k dispozici jako cenu do jedné ze soutěží, které to odpoledne probíhaly, a knížku vyhrál nějaký dvanáctiletý školáček. Věděli jsme, že to není knížka pro děti, ale říkali jsme si, že jeho rodiče ji snad ocení a bude se jim hodit, možná dokonce i líbit.

Ouha, to jsme se ale spletli! Křest knížky probíhal v sobotu a hned následující pondělí přišel zmíněný školák do knihovny s tím, že chce knížku knihovně věnovat. Nu což, asi se jim nehodila, pomysleli byste si. Jenže tatínek malého výherce do knížky vlepil dopis, zřejmě adresovaný autorům, tedy mně a Monice, v němž se nám snažil vysvětlit, že všechny ty zprávy o nárůstu kriminality ve Švédsku jsou hoax a že i kdyby to hoax nebyl, pak stejně neexistují žádné statistiky, které by dokazovaly , že za tímto trendem stojí narůstající počet imigrantů v zemi (protože vést údaje o rase či národnosti zločince je zakázáno – proč asi?). Samotný obsah knížky ho moc nezajímal, o informace jak zvýšit bezpečnost svých blízkých neprojevil zájem, o účinnosti popsaných technik či efektivitě použití nože Bear Claw nepolemizoval. Důvod, proč si dal takovou práci s dopisem a znehodnotil výtisk knihy v ceně 239 Kč, který mohl někomu jinému udělat radost, či mu třeba i zachránit zdraví nebo život, byl zřejmě ten, že ho pobouřil úvod knihy a přes něj se už dál nedostal. Pokud je totiž v nějaké knize napsáno, že imigranti do Evropy nepřinášejí jen svoji úžasnou a vyspělou kulturu, kterou nás velmi obohacují (protože my Evropané máme kulturu nic moc a to obohacení opravdu nutně potřebujeme), ale také obludnou míru kriminality, včetně znásilňování a vražd, pak ta kniha rozhodně nestojí za čtení a musí se zlikvidovat.

Přiznám se vám, milí přátelé, že jsem ve Švédsku nikdy nebyl, s žádným Švédem jsem nemluvil, a ani tam nemám žádné kamarády. Nemohu proto z vlastní zkušenosti, a to ani zprostředkovaně od svých známých, podat svědectví o tom, jaká je tam skutečná situace. Zároveň se ale domnívám, že v době internetu a nezávislých médií už není třeba někam osobně cestovat, aby člověk získal patřičné informace. A internet má tu nedostižnou vlastnost, že dokáže zprostředkovat nejen psané články nebo statistické údaje, jimiž zmíněný tatínek tak zaníceně operuje, ale také videa, kde mohou lidé osobně svědčit o těch či oněch událostech nebo situacích, a my sami si pak můžeme udělat vlastní obrázek o tom, zda jsou dostatečně zasvěcení a mluví pravdu. A tak je celkem dobré poslechnout si někoho, kdo ve Švédsku žije od dětství, ačkoliv sám Švéd není. Dle mého soudu je dost velká šance, že takový člověk, sám imigrant, nebude zatížen nacionalistickým přesvědčením rodilého Švéda a zhodnotí situaci spravedlivě. Video s takovým svědectvím můžete vidět ZDE.

Zároveň ale není špatné se podívat na téma švédských znásilnění z druhé strany, očima imigrantů. Tito mladí muži, kteří svoje dětství a pubertu prožili mezi ženami zahalenými od hlavy k patě a byli z nouze nuceni obcovat s kozami, ovcemi a velbloudicemi, se najednou ocitnou uprostřed civilizovaného světa, kde se očekává, že lidé jsou opravdu lidmi, že nejsou jen nějakou dvounohou zvěří, a že tudíž dokážou svoje pudy kontrolovat vůlí. Že podobně jako lidé, tedy jako my, mají potřebnou dávku empatie, soucitu, slušnosti, úcty k druhým, respektu před zákonem a pravidly společenského chování a že chápou, že násilí na ženách je jedním z nejzavrženíhodnějších skutků, kterých by se muž mohl dopustit. Abyste se mohli do pozice takového nepochopeného a dezorientovaného chudáka imigranta vcítit – pokud to tedy dokážete – podívejte se na video ZDE.

 

Ale abych se vrátil k tomu spravedlivě pohoršenému tatínkovi, který nám svým do knihy vlepeným dopisem zcela očividně chtěl uštědřit morální políček:

Nedalo mi mnoho námahy, abych zjistil, odkud vítr vane. On ten dopis vlastně ani dopis nebyl. Trklo mě to sice hned napoprvé, když jsem marně hledal oslovení a podpis, ale pak jsem si řekl, že ten iniciativní dobrák možná patří k sortě lidí, kteří rádi píšou dopisy, jenž jsou zvláštní právě tím, že nemají podpisy... Pak mě ale napadlo, že se třeba za svoje jméno stydí... Zničil knihu, tak třeba se jmenuje Koniáš, nebo tak nějak... To bych se asi také raději nepodepsal, být na jeho místě. Ale pak jsem do Googlu zadal heslo "znásilnění ve Švédsku" a mezi prvními na mě jukla stránka z našich daní dotovaného vládního projektu mozkové masáže šedé kůry s názvem HATE FREE. A tu máš čerte vidle - text je zcela shodný. Takže sluníčkový tatínek po přečtení úvodních kapitol naší knihy nelenil, skočil na internet a vytiskl nám tu pravou a jedinou správňácky opravdovou pravdu o tom, že všechny ty hromadící se stovky zpráv o důsledcích multikulturního šílenství ve Švédsku jsou lež, lež a zase jen lež! Vůbec mu přitom nevadilo, že za projektem HATE FREE stojí lidé, kteří zřejmě zcela úmyslně podvádí a mlží, aby mohli ukrást naše prachy, tedy ty, které jim naše vláda cpe do kapes, aniž by se vůbec zajímala, na co je pak používají.

Ale víte co, moji milí čtenáři a příznivci? Kašlu na Švédsko, kašlu i na Dánsko, Španělsko a Anglii. Čert vzal Itálii a Řecko. Jsou to blbci, měli si hlídat svoje hranice jako si je hlídají Maďaři nebo Bulhaři, dokud byl ještě čas. Mají co chtěli a navíc je to daleko. Je to tisíc kilometrů daleko. Mě zajímá, co se děje u nás doma, případně za humny. A tak jsem si zadal do vyhledavače heslo "znásilnění v Rakousku"... Co byste čekali? Pohoda, klídek, tabáček? Ne. Je to úplně stejné peklo, jaké nám popisují svědectví ze Švédska a dalších zemí "bývalé" Evropy. Jenže rozdíl je v tom, že z Vídně do Brna je to pouhých 135 km a cesta sem trvá autem necelé dvě hodiny. Už je vám to jasné?

 

Takže, milý sluníčkový hate free tatínku, moc bych Vám přál, abyste nikdy v životě ani Vy, ani nikdo z vaší rodiny nepotřeboval vědomosti, které s Monikou v naší knížce svým čtenářům předáváme. Ale upřímně Vám říkám, že tomu ani trochu nevěřím. Dám ruku do ohně a budu ji tam držet s tvrzením, že neuplyne ani deset let a právě Vy budete bloumat po rosické knihovně a budete si chtít naši Revoluci v sebeobraně žen vypůjčit, abyste se dozvěděl, co má vaše žena nebo vaše dcera udělat, aby se dostala domů ze zaměstnání nebo ze školy v pořádku. A já doufám, že ji tam ještě naleznete a konečně si ji se zájmem přečtete celou až do konce, jako každý normální zodpovědný chlap, kterému záleží na životech a zdraví svých milovaných víc, než na nějaké nesmyslné multikulturní pohádce o světovém bratrství všech ras a národů.

 

A do té doby, milý tatínku, slunce v duši :

Radek Pokora