p.png)
NARODIL SE KRISTUS PÁN...
Blíží se Vánoce. Zanedlouho znovu a znovu uslyšíme z rádia i z televize koledy, které nám budou připomínat událost, jenž navždy změnila dějiny světa:
Narodil se Kristus Pán, veselme se,
z růže kvítek vykvet nám, radujme se.
Z života čistého, z rodu královského,
nám, nám, narodil se...
Ale jak si máme Krista, který se nám na Vánoce narodil, představit? Jaká byla fyzická podoba vtěleného Boha, který se narodil jako člověk, aby nám byl nablízku, všechny se nás pokusil poučit a těm z nás, kteří se poučit nechali, otevřel cestu ke šťastné nesmrtelnosti? Jak vypadal, jak se choval a jakým dojmem působil?
Pojďme to zjistit...
V tomto vánočním čase jsme zvyklí vídat v kostelech, na náměstích a ve výkladech obchodů větší či menší betlémy. V jejich středu, obklopena postavami zvířátek, pasáčků a tří králů, spočívá kolíbka s malým Ježíškem, láskyplně střeženým sv. Pannou Marií a sv. Josefem. Na plátnech nejvýznamnějších mistrů vidíme v závoji zahalenou Matku Boží, chovající v náručí blonďaté Jezulátko, které nám s vážným pohledem v modrých očích žehná svojí drobnou baculatou ručičkou. Na stránkách časopisů můžeme, zvláště před Velikonocemi, vidět dospělého Krista, někdy s vlnitými světlými vlasy, ale mnohem častěji hnědovlasého, jak s bolestným výrazem ve tváři obrací pohled k nebi, nebo jak něžně chová velikonočního beránka.
Napadlo vás někdy, zda a jak moc jsou tyto podobizny Krista pravdivé? Jsou namalovány jen na základě fantazie jejich autorů? Nebo byly inspirovány tradicí, předávanou od úst k ústům po dva tisíce let? Nebo je snad za nimi ještě něco jiného, mnohem záhadnějšího, pomocí současné vědy nevysvětlitelného?
Naše civilizace je nejčastěji nazývána civilizací židovsko-křesťanskou, což je ovšem velmi zavádějící a matoucí pojem. Přece každý člověk, který má alespoň základní všeobecný přehled, dobře ví, že evropská civilizace vznikla na troskách starověké Římské říše, v níž Židé nehráli žádnou významnou civilizační roli. Z této zaniklé antické civilizace pak ještě dlouho do středověku čerpala filozofické podněty a technologické znalosti k vybudování vlastní kultury.
Člověk s průměrným rozhledem také ví, že vznikla dávno po prvních Vánocích, tedy po dni narození Krista, který dosavadní platnost starozákonního židovského náboženského kultu ukončil tím, že založil Nový zákon. Kristovi následovníci, křesťané, pak pocházeli z mnoha národů přední Asie a severní Afriky, či jihovýchodní a jihozápadní Evropy, avšak Židé mezi nimi velmi rychle začali tvořit početně téměř nepodstatnou menšinu. Kristus totiž vyhlásil nový náboženský kult, nezávislý na etnické příslušnosti, a ustanovil nový Izrael, totiž universální všeobecnou křesťanskou Církev.
Za počátek dnešní západní civilizace bychom zřejmě mohli označit křest Karla Velikého v r. 800 po Kr. a vznik Svaté říše římské. Karel Veliký byl nejen skvělý válečník, panovník a diplomat, ale také velký podporovatel vzdělanosti. Sponzoroval zakládání knihoven a klášterů, které v těch dobách byly jakýmisi středisky, kde se soustředily znalosti antického světa a odkud vycházely nové myšlenky a technologie. Nejen že mniši opisovali a překládali do národních jazyků díla antických autorů, díky čemuž se zachovaly dodnes, ale také objevovali nové metody zemědělské práce a nové technologie řemeslné výroby. Když si uděláte výlet do bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou, uvidíte tam kovárnu, vybavenou automatickým bucharem, poháněným silou vody z místního potoka. To byla v té době revoluční technologie, která výrazně zlevnila výrobu železa. Klášter byl založen v roce 1252. Založili ho křesťané, nikoliv Židé. Zničili ho husité, tak jako všechno krásné a vznešené, co v naší vlasti lidé do té doby vytvořili.
Když o věci budete chvilku přemýšlet, jistě dojdete k závěru, že naše civilizace má s židovskou kulturou pramálo společného. Ve skutečnosti jsou její kořeny anticko-křesťanské a Židé se do ní většinou, až na drobné výjimky, odmítli integrovat. Kdyby to bývali udělali, těžko bychom dodnes v mnoha městech mohli navštívit svérázné židovské kulturní památky, synagogy a opuštěné hřbitovy s polovyvrácenými náhrobními kameny. O židovské vyloučenosti z evropské kultury nakonec svědčí sami židé, kteří nám ještě po staletích neúnavně připomínají, jak je většinová křesťanská společnost (podle zažitého narativu bez příčiny) nenáviděla, využívala, ponižovala, pohrdala jimi, okrádala je a čas od času na ně pořádala pogromy. Pokud vás toto téma zajímá, určitě si přečtěte knihu Hanebná zrada soudruha Mussoliniho, která se vlivu některých významných příslušníků židovského etnika na osudy nás, původních Evropanů, také dotýká.
Nemůžeme ovšem popřít, že v jednom rozhodujícím ohledu byla naše civilizace skutečně formována zásadním vlivem, vycházejícím z židovského prostředí, a to křesťanstvím. Je totiž obecně známou skutečností, že Ježíš Kristus byl původní Žid. Jeho maminka, Panna Maria, byla potomkem Davida, jednoho z nejslavnějších židovských králů. Také Ježíšův pěstoun, sv. Josef, byl potomkem krále Davida, ovšem z jiné linie.
Král David začal svoji kariéru tím, že ač byl ještě slabým mladíčkem, dokázal zabít Goliáše, zkušeného nepřátelského válečníka obrovské postavy. Jeho velice poučný příběh zmiňuji v knize Připrav se na nejhorší. Goliáš byl Pelištejec, nebo také, jak se dříve říkalo, Filištín. Pelištejci byli původní Evropané, jedni z tzv. "mořských národů", snad příbuzní s Dóry nebo Achájci, kteří do Asie připluli zřejmě z Kréty. Založili města Aškelon, Ašdod a Gazu. Přemýšlivého čtenáře jistě už napadlo, po kom dostala Palestina jméno... Ano, bylo to po Pelištejcích, kteří toto území dobyli přibližně 1200 let př. Kr.
O králi Davidovi se v 17. kapitole biblické Samuelovy knihy, která popisuje jeho souboj s Goliášem, dozvíme toto: "Pelištejec se podíval, spatřil Davida a pohrdl jím, protože to byl mladíček, ryšavý, krásného vzhledu." Z Bible se tedy dozvídáme, že král David měl zrzavé vlasy, což příliš neodpovídá zažité představě o semitském vzhledu původních biblických orientálních sefardských Židů. Zrzavé vlasy bychom připsali nejspíš Keltům či Germánům, nebo možná ještě původním obyvatelům Řecka - Mykénům nebo Achájům... Ale Židům? Měl snad tedy náš český král, syn Karla IV., Jiráskem tak proslavený a znenáviděný císař "Zikmund, ta liška zrzavá", podobnou genetickou výbavu jako David, který se stal židovským králem někdy kolem roku 1013 př. Kr.?
David pocházel z hebrejského kmene Juda, jenž svoje jméno odvozuje od Jákobova syna Judy. Jákob byl synem Izáka, který byl synem Abraháma, původního zakladatele izraelského národa a prvním biblickým patriarchou. Připusťme si na okamžik myšlenku, že lidí tehdy na světě nebylo mnoho, žili v oblastech vzájemně od sebe velice vzdálených a cestování bylo velmi riskantní a časově i fyzicky náročné. Proto nevznikalo takové množství různorodých genetických variací a proto ani nedocházelo k tak intenzivnímu mísení a křížení jako později... Logicky nám pak z toho vychází, že genetické dědictví tehdejších lidí zůstávalo velmi stabilní po dlouhá historická období, takže si lidé v jednom kmeni či národu byli vzájemně podobní tvarem postavy a zejména barvou vlasů a očí po stovky let. Navíc se křížení s lidmi jiných národů zcela záměrně vyhýbali a takové chování považovali za závadové a morálně silně problematické.
Bible nám poskytuje řadu důkazů o tom, jak bylo křížení s příslušníky jiných etnik zakazováno, odsuzováno a považováno za morálně nepřípustné. Ukázkový příklad nalezneme v kapitole 35 biblické knihy Numeri, když Mojžíš tlumočí Židům příkazy a zákony, které mu sdělil Hospodin na Moábských pustinách u Jordánu naproti Jerichu: "Tuto věc přikázal Hospodin o dcerách Selofchadových: Ať se vdají, za koho se jim zlíbí, jen ať se vdávají v čeledi svého otcovského pokolení. Dědictví Izraelců nesmí přecházet z pokolení na pokolení; Izraelci budou spjati každý s dědictvím svého otcovského pokolení. Každá dcera, která obdrží dědictví od některého izraelského pokolení, vdá se za někoho z čeledi svého otcovského pokolení, aby Izraelci podrželi ve vlastnictví dědictví po svých otcích, každý to své. Dědictví nebude přecházet z pokolení na pokolení. Izraelská pokolení budou všechna spjata se svým dědictvím.“ Co Hospodin Mojžíšovi přikázal, to Selofchadovy dcery splnily. Selofchadovy dcery Machla, Tirsa, Chogla, Milka a Nóa se staly manželkami synů svých strýců. Staly se manželkami mužů z čeledi synů Manasesa, syna Josefova, a jejich dědictví zůstalo při pokolení jejich otcovské čeledi." Zdá se, že už zde, přímo ve Starém zákoně, je položen základ historického vztahu Židů k penězům jakožto k prostředku politické moci jejich národa. Podle židovského kronikáře a matematika Davida Ganse žil Mojžíš mezi lety 1394 až 1274 př. Kr.
Podobně biblické texty odsuzují počínání krále Davida, když zcizoložil s Batšebou, která byla manželkou chetitského vojáka Uriáše. Chetité byli, podobně jako Pelištejci, evropský národ, usazený v oblasti dnešního Turecka. Jejich jazyk rozluštil český profesor Bedřich Hrozný, který přišel na to, že některá chetitská slova jsou podobná germánským a latinským výrazům.
Král David využil toho, že Uriáš odešel na válečnou výpravu a svedl jeho ženu Batšebu. Batšeba poté otěhotněla. Když se to David dozvěděl, povolal Uriáše zpět, protože předpokládal, že až se vrátí, bude mít s Batšebou styk a Davidovo dítě bude pokládat své vlastní. Jenže Uriáš se, ke své smůle, odmítl z tažení vrátit. Důvod tohoto neuposlechnutí rozkazu neznáme, můžeme si ale představit, že možná nechtěl přijít o válečnou kořist, nebo že nechtěl opustit svoje kamarády v boji. Jisté však je, že mu toto rozhodnutí vyneslo smrt, protože David, aby se jeho cizoložství utajilo a nevznikl skandál, poručil Uriášovu veliteli, aby ho poslal do nejprudšího boje a zajistil, že z něj nevyvázne živý. Tak se i stalo.
Dítě, které se narodilo z tohoto zradou a vraždou poznamenaného spojení, záhy umřelo. Nicméně David zplodil s Batšebou, která už teď byla vdovou, dalšího syna. Ten se později stal Davidovým nástupcem na trůnu židovských králů a vešel do dějin jako moudrý Šalamoun. Tím se Batšeba, stejně jako král Šalmoun, zapsala do Kristova rodokmenu, ačkoliv je v něm jmenována pouze nepřímo: "David měl syna Šalomouna z ženy Uriášovy". Nalezneme ho rozepsán v Novém zákoně hned na začátku Matoušova evangelia.
Když tedy římští vojáci během Ukřižování v r. 33 po Kr. posměšně titulovali Krista jako "židovského krále", měli úplnou pravdu. Skutečně měl nárok na královský titul a skutečně měl právo usednout na trůn židovských králů. Tím se Židé zároveň stali asi jediným národem na světě, který si na nenáviděných okupantech své vlasti vymohl, aby nástupce na trůn jeho králů popravili tou nejmučivější smrtí, jakou si lze představit a která byla do té doby vyhrazena jen nejtěžším zločincům. Věznění, oslepování, kastrace, trávení jedy a vraždy mečem, jaké čas od času postihly následníky trůnu v různých jiných zemích, byly proti tomu jen zlomyslné "taškařice". Zdá se tedy, že když si Židé vynutili tuto "službu" na pohanských Římanech, které nenáviděli a pohrdali jimi, museli Krista nenávidět ještě mnohem víc, než je.
Ačkoliv král David zemřel přibližně tisíc let před narozením Krista, vzhledem k tomu, co jsme si nastínili o zákazu genetického mísení s nežidovskými osobami, vydaném Mojžíšem, můžeme předpokládat, že Davidovy geny hrály ve fyzické podobě Krista důležitou roli. O Davidovi jsme se dočetli, že měl zrzavé vlasy a byl pohledný muž. Dá se s celkem vysokou pravděpodobností předpokládat, že podobně světlý typ s blond nebo nazrzlými vlasy byla i Panna Maria, protože i ona pocházela z Davidova potomstva.
Popis Kristovy fyzické podoby nám zanechal pravděpodobně Flavius Eutropius, římský historik ze 4. století po Kr., který působil na císařském dvoře jako "magister memoriae", čili něco jako učitel historie. Můžeme si domyslet, že z titulu této funkce měl přístup k různým archivním dokumentům. Eutropius samozřejmě Krista nikdy na vlastní oči neviděl, ale zaznamenal podstatnou část dopisu, který měl napsat Publius Lentulus, údajný prefekt Judeje v době císaře Tiberia. Dopis byl adresován římskému Senátu. Tato část dopisu pak byla široce publikována v patnáctém století v Itálii. Ale poprvé byl dopis zveřejněn v roce 1474 německým teologem Ludolfem Saským v knize "Život Krista". Avšak dopis nebyl jeho objevem. Našel ho prý roku 1421 jistý Giacomo z rodu Colonna ve starověké úřední listině, zaslané do Říma z Konstantinopole. Původně byl zřejmě napsán řecky a do latiny byl přeložen až během třináctého nebo čtrnáctého století. Svou současnou stylistickou podobu získal rukou některého humanisty patnáctého nebo šestnáctého století.
Knihovník z Jeny Christopher Mylius v 18. století uvedl, že bohatě vázaný dopis, který měl v rukou, byl napsán zlatým písmem na červeném papíře. Bohužel se ale ztratil. V roce 1899 Ernst von Dobschütz uvedl více než sedmdesát pět historických rukopisů z Německa, Francie a Itálie, které obsahují Lentulův dopis v různých formách. Friedrich Münter, vědec z 19. století, tvrdil, že by dopis dokázal vysledovat až do doby císaře Diokleciána. To však dnešní historici obecně nepřijímají.
Pravost dopisu nelze potvrdit, ale ani vyvrátit. Za prvé není známo, že by se nějaký místodržitel Jeruzaléma nebo prokurátor Judeje jmenoval Lentulus. Římský místodržitel by také neoslovil Senát tak, jak je uvedeno v dopise. Avšak v textu "Res Gestae Divi Augusti", (Skutky božského Augusta) je doloženo, že jistý Publius Lentulus byl za vlády císaře Augusta (27 př. Kr - 14 po Kr.) zvolen římským konzulem. V Augustově době byla funkce konzula velice prestižní, i když měla pouze obřadní charakter. Zahrnovala mimo jiné i předsednictví na schůzích Senátu. Pokud tedy Publius Lentulus předsedal schůzím Senátu, je možné, že tento dopis adresoval Senátu z nějaké své cesty do Judeje. Možná to však ani nebyl dopis, ale zapsaný projev, nebo podklady k němu. Úplnou pravdu se dnes už zřejmě nedozvíme...
Dalším argumentem proti pravosti dopisu je, že jeho údajný starořímský autor použil výrazy „prorok pravdy“, „synové lidí“ a „Ježíš Kristus“. První dva jsou hebrejské idiomy a třetí je převzat z Nového zákona, který v době napsání Lentulova textu ještě neexistoval. Je zřejmé, že se tyto výrazy do "dopisu" dostaly až mnohem později při jeho opisování, zřejmě proto, že byly středověkému člověku dobře známé, chápal jejich význam a přesně věděl, co si má pod nimi představit. Dopis tedy vyobrazuje Ježíše tak, jak to vyhovuje pozdější křesťanské zbožnosti. To samo o sobě ovšem nenavozuje nutnost, že by pozdější křesťanská představa o Kristu musela být falešná, nebo že by reálný zjev Krista této tradiční představě o Jeho podobě skutečně neodpovídal.
Je nutné vzít v úvahu, že se nejedná o originál, ale o několikátý opis. Lze předpokládat, že různí opisovatelé vynechali některé fakticky nepodstatné, zejména zdvořilostní a formální fráze, které by nám potvrdily, že originál dopisu měl formu, kterou starořímská úřední listina vyžadovala. Určité nepřesnosti mohly vzniknout také při překladu z jednoho jazyka do jiného. Nicméně se dá předpokládat, že faktická hodnota obsahu zůstala zachována. Dopis překládali a opisovali věřící křesťané, pro něž by byla jakákoliv vědomá lež těžkým hříchem. Lež, týkající se osoby samotného Krista, by pak byla smrtelným hříchem svatokrádeže. Tito autoři Krista milovali, uctívali Ho a chtěli se s Ním setkat v posmrtném životě. Nechtěli před Něj předstoupit jako lháři a svatokrádežníci.
Pokud tedy při opisování nebo překládání vznikla jakákoliv nepřesnost, pak jako důsledek omylu, nikoliv vědomého překrucování nebo lži. Předpokládejme tedy, že jeho faktická hodnota je z podstatné části zachována. Lze se také domnívat, že pokud by se jednalo o vědomý falzifikát, pak by si padělatel dal velký pozor a pečlivě by si zjistil, jakou formu má mít starořímská úřední listina, aby tím zajistil co největší věrohodnost a obecné přijetí svého podvrhu. Pokud text tyto formální fráze vynechává, nesvědčí to, podle mého soudu, o úmyslném padělku.
Jak tedy Publius Lentulus popsal vzhled a osobnost Krista? Zde je zachovaný text jeho dopisu:
"Já, Lentulus, jeruzalémský guvernér římského Senátu a lidu, zdravím. V naší době se objevil a stále žije muž velké moci, zvaný Ježíš Kristus. Lidé ho nazývají prorokem pravdy. Jeho učedníci o něm říkají, že je syn Boží. Křísí mrtvé a uzdravuje nemocné. Je to muž vysokého vzrůstu, souměrný a pohledný (statura procerus, mediocris et spectabilis). Má úctyhodný vzhled a kdo ho spatří, musí se ho bát a zároveň ho milovat. Jeho vlasy mají barvu zralého lískového oříšku, k uším rovné, ale pod ušima s lesklými zlatými kadeřemi, splývajícími přes ramena. Na temeni hlavy je má rozděleny pěšinkou na dvě části, jak je nosí Nazaretští. Čelo má hladké a velmi jasné, obličej bez vrásek nebo skvrn, s lehce narůžovělou pletí. Jeho nos a ústa jsou souměrná. Jeho vousy mají stejnou barvu jako vlasy, nejsou příliš dlouhé, od brady rozdělené. Působí prostým a vyzrálým dojmem, jeho oči jsou modrošedé a jasné. Je hrozný v hněvu, ale přívětivý a laskavý v napomenutích, veselý a přitom neztrácející důstojnost. Nikdo o něm neslyšel, že by se kdy smál, ale zato často plakal. Jeho postava je přímá, jeho ruce a paže jsou krásné na pohled. Mluví vážně, uvážlivě a skromně. Je nejkrásnější mezi syny lidí."
Můžeme tomuto popisu Kristovy podoby věřit, nebo nemusíme. Nezáleží na tom, protože mnohem podstatnější je poselství, které nám za svého života zde na zemi předal. Nicméně nepřátelé tohoto poselství se nám snaží namluvit, že to byl chlupatý skřet s nízkým čelem, trčícími černými vlasy a vypouleným pohledem v tmavých očích. Ani jim samozřejmě nejde o skutečnou podobu Krista, protože ji zkrátka nedokážou reprodukovat. Nemají totiž z čeho. Kristova lebka se nám, z pochopitelného důvodu, nezachovala. Na tom jim ale nezáleží, to prostě ignorují. Jde jim jen o to, aby mohli pomlouvat, posmívat se a vyvolat zmatek v myslích lidí. Nepohledný člověk přece subjektivně vyvolává špatný pocit a jeho poselství je předem odsouzeno k nepřijetí.
Před několika lety se na internetu začala hojně objevovat prý "skutečná podoba Krista", kterou vymodeloval Richarad Neave, anglický expert na forenzní rekonstrukci obličejů z Manchesterské univerzity. Od israelských archeologů se mu podařilo získat lebky tří starověkých Židů z Galileje, tedy z oblasti, ve které se narodil Ježíš. Neave pak použil počítačovou tomografii, aby vytvořil 3D obrazy vypůjčených lebek. Ze získaných údajů dal dohromady jakýsi konglomerát, čímž prý získal obraz obvyklé podoby tehdejších obyvatel. Měli tmavší kůži, tmavé vlasy a vousy, široký obličej, výrazný nos a oči blízko u sebe. Nosili krátký sestřih a pěstěný plnovous, ne ovšem příliš dlouhý. Dlouhé vousy byly v té době symbolem moudrosti a většinou je nosili velmi staří muži.
Richarad Neave prý věří, že se mu tímto způsobem podařilo získat co nejpravděpodobnější podobu Krista... To ovšem poukazuje na metody, jakými dnes věda pracuje. Představte si, že vezmete lebku Václava Havla, Václava Klause a Miloše Zemana, uděláte z takto získaných údajů konglomerát a pak budete věřit, že jste vytvořili podobu Petra Pavla... Není to tak trochu na palici?
Pravý obraz Kristovy fyzické podoby nám moderní "věda", která pracuje těmito obskurními metodami, neposkytne ani náhodou. Budeme tedy nuceni hledat daleko jednodušší způsob: Prostě si Krista prohlédneme na "fotce", kterou nám sám zanechal. Je k vidění na Turínském plátně. Ovšem i zde, tak jako vždy a ve všem, co se týká Krista a křesťanství, stojíme před rozhodnutím, jestli chceme nebo nechceme uvěřit v jeho pravost. Ti, kdo uvěřit chtějí, prostě věří. Ti, kdo věřit nechtějí, hledají důvody, byť zcela iracionální, proč mohou nevěřit. Toto rozhodnutí se netýká objektivity důkazů, protože jak je Turínské plátno po desítky let zkoumáno, vychází na povrch stále více empirických důkazů, že nemůže jít o falzifikát. Rozhodnutí věřit nebo nevěřit se týká pouze vnitřního duchovního stavu jednoho každého člověka. Svůj k svému a čistému vše čisté.
Na Turínském plátně byla objevena mužská DNA a stopy krve skupiny AB po ranách od hřebů v končetinách, od stojednadvaceti ran tříocasými důtkami, na jejichž koncích byla olůvka činkovitého tvaru, a od rány kopím v boku. Byl také identifikován otisk mince Piláta Pontského z roku 29, pyly z lokálních izraelských rostlin a série pouhým okem neviditelných tajemných nápisů v aramejštině, což byl jazyk, kterým mluvil Kristus a apoštolové. Jsou to silné indicie, ale stále ne stoprocentní důkazy...
Když se zahledíme na kresbu, vytvořenou podle obrazu vyzářeného do Turínského plátna, uvidíme tvář, zcela odpovídající popisu od Publia Lentula. Postava, která byla plátnem zahalena, byla vysoká 180 cm. Dlouhé vlasy má na temeni hlavy rozděleny pěšinkou, hladké čelo a obličej bez vrásek, souměrný nos a ústa. Ne příliš dlouhé vousy, které zřejmě během bičování a vláčení davem přestaly být rozdělené vedví, jsou jediným nesouladem mezi Turínským plátnem a Lentulovým dopisem. Jinak popis zcela odpovídá "fotografii".
Nicméně všechno, co jsme si zde uvedli a vyjmenovali, nejsou žádné nevyvratitelné důkazy. Spíš bychom to mohli zařadit do kategorie silných indicií. Ale já jsem přesvědčen, že tak je to v pořádku, že tak to má být. Přímý důkaz by nás jenom připravil o to nejdůležitější: Pokud bychom měli jakýkoliv nevyvratitelný důkaz, kde by potom zůstal prostor pro naši víru?
Je to přece víra, co nás povyšuje z pouhých hmotných bytostí, podobných zvířátkům, na bytosti duchovní, podobné andělům. Proto pátrání po důkazech přenecháme vědcům. Stejně před nimi s každou nalezenou odpovědí vyvstanou jenom další otázky. Sami se zatím spolehneme na svůj selský rozum a na svoje srdce, v němž dávno cítíme pevnou jistotu, protože "blahoslavený, kdo neviděl a uvěřil".
To, že se Vánoce slaví už více než dva tisíce let, je jenom dalším potvrzením správnosti takového rozhodnutí. Slavili je naši pradědové a slavíme je i my. Máme k tomu ten nejlepší důvod: Narodil se Kristus, Pán z rodu královského...
R.P.