O nožích a pistolích

05.10.2016 00:00

O nožích a pistolích

 

Když se někdy bavím s lidmi na téma osobní obrany a obrany svých blízkých, příštích možných událostí ve světové politice, nebo o budoucnosti Evropy a naší země vzhledem k přílivu cizokrajných imigrantů a podobně, setkávám se s řadou názorů a postojů. Jsou lidé, kteří tyto věci příliš neřeší, jiného zase velice zajímají, někdy až tak, že podniká různé kroky k tomu, aby on a jeho rodina byli připraveni, až se "něco" stane. V čem se však shodují téměř všichni, s nimiž jsem se o podobných záležitostech bavil, je to, že není otázkou "zda", ale "kdy".

 

Rizikových faktorů budoucího vývoje událostí je řada, avšek dvěma nejzásadnějšími jsou, dle mého mínění, tzv. "agrese" Ruska a tzv. "uprchlická krize"

 

Na "agresi" Ruska můžete mít různé názory, podle toho, kde získáváte informace. Pokud čtete Lidové noviny, iDnes a koukáte na Novu, pak zřejmě budete zaryti anti – Putlerovci a Rusko budete vnímat jako ztělesněný Mordor. Pokud všek čerpáte informace z vyváženějších zdrojů, zřejmě chápete, že každý stát má svoje zájmy a Rusko, tak jako každá jiná země, si hájí ty svoje. Na kolik jsou zájmy Ruska kompatibilní s těmi našimi, to je druhá otázka. Ale vzhledem k tomu, že jsme se "dobrovolně" v referendu stali součástí byrokratického molocha Evropské unie, lze o nějakých našich národních zájmech hovořit jen stěží. Svoji národní suverenitu, identitu a svůj osud jsme odevzdali do rukou bruselským byrokratům, kteří k nám nemají žádný lidský vztah, pro něž jsme jen položka ve výkazu a jako takovou nás mohou podle potřeby buď škrtnout nebo uparvit.

 

Selským rozumem každý z nás snadno pochopí, že není v našem národním zájmu Rusko provokovat, účastnit se nějakých protiruských sankcí nebo si na svém území nechat instalovat jakékoliv zbraně namířené  proti  ruskému území. Je totiž nad slunce jasnější, že kdyby se v budoucnu něco semlelo (jako že se to chystá), stali bychom se my a naše děti terčem ruských válečných operací. A to bych já, ale myslím že ani vy, opravdu nechtěl. Válečné operace s sebou totiž nesou takové nepěkné věci, jako je zničení našich domovů, okupace, stanné právo, nucené pracovní nasazení, systém přídělů potravin, tlupy marodérů loupících majetek civilistů, znásilňování a následné zohavování žen, zabíjení bezbranných civilistů a podobné záležitosti.

 

Druhým významným faktorem, který bezpochyby ovlivní budoucnost Evropy, je tzv. uprchlická vlna. Myslím, že lidem, kteří mají v hlavě mozek a ne kus kravince, nemusím objasňovat, že se nejedná o žádné uprchlíky před válkou, ale o ekonomické migranty, kteří cíleně táhnou do zemí, o nichž jim někdo řekl, že tam nebudou muset pracovat a dostanou všechno zdarma, což se jim také v omezené míře vyplnilo. Ovšem klíčové je to slovo "v omezené". Oni si toiž myslí, že my, jakožto nevěřící, jsme od Alláha povinováni dát jim ze všeho, co máme, jen to nejlepší, dát jim nejlepší oděvy, nejlepší stravu, nejlepší auta a ubytování. A v neposlední řadě – dát jim naše ženy a dcery k dispozici. A pokud jim toto všechno v plné (a ne jen omezené) míře nedáme, mají podle jejich přesvědčení plné právo si to na nás vynutit protesty, hrubostmi, hrozbami nebo násilím. Mají prý na to plné právo z jednoduchého důvodu: Oni jsou muslimové a my ne. Naši slušnost, dobrotu, a naši ochotu pomáhat si vykládají jako slabost. Alláh je podle nich jediný bůh světa, oni jsou jeho služebníci, a my, pokud nepřijmeme islám, jsme horší než psi.

 

Jistě chápete, že s idioty, kteří mají takto omezené myšlenkové pochody, takto primitivní duchovní svět a jejichž jediná kvalifikace k dosažení úspěchu v životě je ta, že si umí říct o azyl a sociální dávky, plodit potomky jak na běžícím pásu a pětkrát denně mlátit hlavou o koberec, se nemůžete dobrat jakéhokoliv kompromisu, a pokud ano, pak stejně jenom dočasně. Jediným východiskem pak zůstává boj. A vzhledem k povaze islámu a duševní omezenosti většiny z jeho vyznavačů lze předpokládat, že to bude boj na život a na smrt. Nakonec, podíváte-li se na věc reálně, pochopíte, že konverze muslimů ke křesťanství nebo k ateizmu je v podstatě nemožná, jejich setrvání v Evropě, aniž by vyvolalo konflikty, je nemožné a jejich vystěhování z Evropy zpět do zemí jejich původu je, vzhledem k jejich počtu, opět nemožné. Zbývá tedy jediné řešení...

 

Nedávno jsem mluvil s jedním milým pánem, který si ode mně kupoval knížky a nože, a přitom jsme si chvíli pokecali. Svěřil se mi, že nože má pro manželku a dceru. S manželkou že mluvívají o tématech osobní bezpečnosti a budoucích rizik, ale že ona by raději střílela, že nože jsou "moc nablízko".

 

Můžete mě klidně podezřívat z předpojatosti, ale protože názor manželky tohoto pána není zdaleka ojedinělý, musím vám k tomu něco povědět:

 

Přibližně od první poloviny devadesátých let minulého století jsem se po dobu několika let živil ochranou kasin a hotelů. Během této práce jsem se dostal do kontaktů a také do konfliktů s různými lidmi různých národností, od Cigánů, přes Němce, Rusy, Ukrajince, Albánce až k Arabům. Ale zážitek, o který se chci s vámi podělit, se mi stal, když jsem se snažil zabránit ve vstupu do kasina jednomu arogantnímu floutkovi české národnosti.

 

Musím ještě předeslat - pokud jste tuto dobu nezažili – že devadesátky byly roky, kdy se u nás prosazovaly různé mafie, v kasinech a bordelech se střílelo, manažeři kasin byli zastrašováni a podnikatelé platili výpalné docela běžně. Trvalo skoro deset let, než se Policii podařilo zjednat jakž takž únosný stav. Jedním z lidí, kteří tehdy přišli o život, byl i brněnský boxer těžké váhy Huška. Pracoval jako vyhazovač v jednom zdejším bordelu. Zastřelil ho myslím nějaký Albánec, který si přišel pro výpalné, ale majitel podniku už nechtěl platit. Hušku si pamatuji z tréninků brněnské Lokomotivy, on už byl v mužské lize, já boxoval jako junior, ale tréninky bývaly někdy společné, takže si ho ještě po letech vybavuji...

 

Bezpečnostní pravidla v kasinu zahrnovala především to, že každý host si měl svrchní oděv odložit v šatně a na recepci předložit občanku nebo pas. Tento mladý muž, myslím že mu mohlo být kolem třiceti let, bylo mu tedy zhruba o pět let víc než mě v té době, se ale hrnul do kasina jak kdyby mu to tam patřilo. Požádal jsem ho, aby si odložil bundu a zaregistroval se na recepci, ale on šel dál, aniž by mě bral na vědomí. Zastoupil jsem mu tedy cestu a vysvětlil mu, proč se po něm chce, aby si odložil bundu. Nevěděl jsem, zda nemá pod bundou zbraň, tak jsem už sáhl po své. Frajírek mi sdělil, že si chce jen koupit slané buráky. Povídám mu, ať si je tedy koupí v recepci. Ale on že ne, že jde dovnitř. To mi připadalo vrcholně podezřelé, proto jsem se postavil do průchodu mezi recepci a hernu a vytáhl jsem pistoli s tím, že buď si okamžitě odloží bundu, nebo vypadne. Můj zvýšený hlas přilákal hlavního krupiéra, který se postavil zezadu za moje pravé rameno a něco tomu svéhlavému neotesanci řekl, už nevím co. Reflexně jsem na zlomek vteřiny odvrátil pohled od protivníka směrem ke krupiérovi. On toho okamžitě využil a pokusil se mi pistoli vyrazit z ruky. Zřejmě ale nepředpokládal, že pojistka je odjištěná a náboj v komoře. Zazněl výstřel a kulka prošla šikmo skrz jeho pravé zápěstí a dlaň.

 

No, co vám mám vykládat... Z arogantního hulváta, nerespektujícího žádná pravidla, se rázem stal děsivě kvílející uzlíček bolesti. Z prostřelené tepny vytryskl doslova gejzír krve a na dlážděné podlaze se změnil v krvavý koláč o průměru zhruba metru čtverečního. Takových stříkanců vytrysklo pět. Za tu dobu postřelený muž ušel těch několik metrů od herny přes recepci k východu a tam omdlel. Opravdu to nebyl pěkný pohled.

 

Já jsem zůstal v šoku, nebyl jsem na něco takového zdaleka připraven. Dílem to snad bylo tím, že jsem výstřel sám nečekal a neměl jsem v úmyslu po něm vystřelit, pouze ho v případě krajní nutnosti vyhnat z kasina střelbou do země. Dílem to pak bylo asi množstvím krve, která byla všude po zemi... A do toho ještě ten jeho děsivý nářek.

 

Sesunul jsem se na židli, pistoli položil na stůl a nebyl jsem schopen cokoliv dělat.

 

Bylo překvapující, že sanitka na místo dorazila skoro okamžitě, jinak by ten člověk zřejmě vykrvácel. Netuším, jestli mu někdo z personálu kasina poskytl nějakou kvalifikovanou první pomoc, ale já, i kdybych chtěl, nebyl bych toho schopen.

 

Odhlédnu teď od právních následků, které tato událost pro mě měla, jen vás ubezpečím, že jsem sedět nešel, ačkoliv v prvních dnech to moc nadějně nevypadalo.

 

Chci se ale zmínit o následcích, které to na mě zanechalo po psychické stránce. Zažil jsem totiž něco, co se jmenuje poststřelecký stav (nebo tak nějak podobně). Tehdy jsem hledal informace v odborné literatuře a jestli si dobře vzpomínám, popisovali to tam jako stav, který postihne zhruba 20 – 25 % lidí, kteří někoho zastřelí nebo postřelí.

 

Nebylo to opravdu nic příjemného. Kdykoliv jsem večer zavřel oči, vybavovala se mi ta scéna stále znovu dokola. Těžko jsem kvůli tomu usínal a když se mi podařilo usnout, zdálo se mi to celé znovu. Několikrát za noc jsem se vzbudil s úlekem a se studeným potem na těle. Nedalo se to vůbec ovládat. Pokud si vybavíte scény z hororů, kdy se hlavní hrdina, pronásledovaný démony ve své hlavě, uprostřed noci vztyčí na posteli, s vytřeštěnýma očima a oroseným čelem, tak takhle jsem to prožíval i já.

 

Nemám ve zvyku běhat po doktorech a už vůbec ne trávit svůj čas v ordinaci psychologa, protože na to si připadám až příliš životaschopný. Po týdnu stresu a nevyspání, kdy jsem se už začínal děsit nadcházejícího večera a neustálého opakování oné scény, jsem konečně našel východisko. Byl jím tradiční ruský lék, který funguje na všechno, od psychických problémů, přes střevní chřipku až k neštovicím. Jmenuje se vodka. Každý večer jsem pak po půllitru vodky usnul jak mimino a tvrdě spal až do rána. Byla to nesmírná úleva. Po dalším týdnu jsem zjistil, že už jsem v pořádku, léčbu vodkou jsem vysadil a vyhnul se tím jinak nevyhnutelné zkáze svých jater.

 

Proč se vám s tímhle vším svěřuji? Chci vás varovat před falešnými představami ohledně střelby v sebeobraně. Jisté je, že palné zbraně jsou velmi efektivní a pomocí nich jste schopni se účinně bránit i přesile útočníků. Navíc mají velký zastrašovací efekt. Ale nebylo by fér, nevarovat vás i před odvrácenou stranou jejich použití. Výše uvedený příběh je popisem jednoho z takových nechtěných následků.

 

 

Za pozornost stojí i tato fakta, která vám předkládám jako inspiraci k úvahám:

 

Palné zbraně jsou velmi hlučné a hluk může přilákat další útočníky, zvlášť jsou-li ozbrojeni.

 

Palnými zbraněmi musíte mířit a mířená palba je možná jen na delší vzdálenost. Do pěti metrů se doporučuje pro obranu použít nůž.

 

Palnou zbraní můžete zranit i někoho, kdo se nachází poblíž a není váš nepřítel.

 

Získat palnou zbraň v situaci nebezpečí může být problematické, protože pistole a revolvery jsou zpravidla někde zamčené, hlídané a chráněné. Naproti tomu nůž najdete v každé domácnosti a v každém obchodě domácími potřebami, ale s trochou umu si nůž nebo dýku také celkem snadno vyrobíte improvizovaně z kusu plechu, plastu, dřeva nebo kosti.

 

Palné zbraně vyžadují registraci a jakožto držitelé registrované zbraně jste zaneseni v evidenci. Při změně politických poměrů to pro vás může mít negativní následky už jenom v tom, že byste mohli být donuceni zbraň bez náhrady odevzdat a zůstat tak bezbranní.

 

V Evropské Unii, jejíž jsme součástí, se poslední dobou začínají prosazovat síly, které se snaží všechny občany plošně odzbrojit, jako je tomu ve většině západních zemí EU. Spoléháte-li se v otázce osobní obrany pouze na svoji pistoli, vystavujete se celkem reálnému nebezpečí, že jednoho dne se ocitnete neozbrojeni uprostřed světa, který se změnil k obrazu původních domovských zemí imigranů, s jejich zvyklostmi, jejich nenávistným postojem k nemuslimům (potažmo bělochům), sadistickým chováním k ženám a s jejich přesvědčením o tom, že si od nás mohou vzít všechno, co se jim zamane.

 

 

Nevykládejte si tento článek tak, že jsem odpůrcem palných zbraní, to v žádném případě nejsem. Střelba na terč patří po staletí k mužným zábavám Evropanů. Jen vám chci vřele doporučit, abyste nezapomínali ani na další mužné zábavy našich dědů, kteří moc dobře věděli, proč je pěstují a jak jsou pro ně důležité. K nim patřilo i umění boje chladnými zbraněmi, především nožem.

 

Teprve až budete umět bojovat nožem, můžete říci, že se umíte ubránit. Pistole, ale ani znalost některého stylu boje beze zbraně, nůž nikdy nemůže plnohodnotně nahradit. Nůž je tou nejdůležitější zbraní a navždy jí zůstane.