p.png)
O PŮVODU DOBROSERŮ
Káže vodu - pije víno. Tímto rčením by se dal velmi výstižně popsat vzorec celoživotního chování všech nejznámějších socialistických revolucionářů, počínaje Francouzskou revolucí a konče našimi dny. Všichni tito "dobroserové" se oháněli utrpením pracujícího lidu a vášnivě bojovali za osvobození proletariátu z kapitalistického otroctví, ale sami nikdy, ani jeden jediný den v životě, skutečně nepracovali.
Poukazovali na křiklavý nepoměr mezi bohatstvím šlechy a kapitalistů oproti nouzi nekvalifikovaných dělníků, ale sami bydleli v palácích a luxusních bytech na hlavních třídách největších měst světa, svůj čas trávili v lázních, cestovali po světě a hodovali jako příslušníci právě té společenské třídy, která prý podle nich musela být zlikvidována, aby konečně zavládlo všeobecné bratrství, svoboda a rovnost všech lidí na celém světě.
Když se člověk zamyslí nad tím, jak ve skutečnosti žili, v jakém luxusu bydleli, jak cestovali z kontinentu na kontinent v době, kdy to nebylo vůbec jednoduché a stálo to balík peněz, jak si užívali života s milenkami, jak se stravovali v drahých restauracích, napadne ho otázka, odkud vlastně brali peníze, které tak snadno utráceli? A do mysli se mu vloudí drobné podezření, že přinejmenším někteří z nich nebyli žádní rozhněvaní proletáři, vůbec nepocházeli z chudých dělnických rodin a možná... Možná že dokonce pocházeli z velmi bohatých rodin..?
Při bližším zkoumání člověk zjistí, že takové podezření je sice na místě, ale rozhodně není zcela pravdivé. Světe div se - z bohaté třídy utiskovatelů pracujícího lidu nepocházeli jen někteří jednotliví revolucionáři. Z pořádně zazobaných rodin pocházeli úplně všichni tihle komunističtí tlučhubové, pokrytci a buřičové, kteří už stovky let vyvolávají nenávist, nepokoje, stávky, revoluce a krvavé občanské války na celém světě.
S tímto zjištěním však narážíme na další paradox: Pokud tvrdili, že utiskovatelské třídy je třeba fyzicky zlikvidovat, a oni sami k nim patřili, pak by to v praxi znamenalo, že by měli začít u sebe a u svých rodin. Tedy že by měli zabít své blízké a sami spáchat sebevraždu. Jenže k tomu se kupodivu příliš neměli...
Byla by to zajisté pozoruhodná obětavost revoluční myšlence osvobození pracujícího lidu... Ale z dějin víme, že k sebevraždám vrcholných revolucionářů prostě nedocházelo. Naopak - snažili se zůstat zdraví a užívat si moci a bohatství co nejdéle. Pokud však pocházeli z bohatých společenských vrstev, po jejichž zničení volali, ale přitom nemínili spáchat sebevraždu, pak jaká ve skutečnosti byla jejich motivace a jaké sledovali cíle?
Stará moudrost říká, že pokud existuje vícero možných důvodů, pak ten nejprostší, i kdyby se zdál sebe víc nepřijatelný, je ten skutečný. Pokud tedy všichni tito revolucionáři pocházeli z bohatých rodin a nebyli to žádní rozhněvaní chudí proletáři, pokud nerozdali všechen svůj majetek chudým a nestali se dobrovolně chudáky, pak jediným možným důvodem k jejich revolučním činům je, že prostě chtěli ukrást obrovský majetek mnoha jiných bohatých lidí. Neměli žádnou možnost si ho koupit, zdědit, dostat darem, nebo ho získat jakýmkoliv jiným legálním a čestným způsobem. Ale chtěli ho získat. Proto se rozhodli ho jednoduše ukrást. V našich končinách se tomu později začalo říkat znárodnění, ale to je jen jiný výraz pro krádež. A tak Lenin ukradl Rusko s veškerým jeho bohatstvím, Ho Či Min ukradl Vietnam a Castro ukradl Kubu.
Pojďme si nyní ve stručnosti připomenout největší zloděje a masové vrahy, kteří svoje zločiny zdůvodňovali osvobozením chudých pracujících a všeobecným lidským bratrstvím, ale přitom byli sami bohatí, s žádnými chudáky se bratřit nechtěli a už vůbec nestáli o nějakou rovnost s obhroublými, negramotnými a špinavými dělníky. Naopak, toužili po absolutní moci nad národy a mnoho lidí kvůli tomu odsoudili k živoření v bídě, nebo je rovnou poslali na smrt:
Francouzský revolucionář Robespierre nebyl žádný chudý rolník, který se postavil na odpor útlaku nenasytné šlechty, jak by se dalo přepokládat. Byl to bohatý právník. Dokonce ho ani netrápila chudoba lidu. Trápilo ho, že ačkoliv byl bohatší než valná část šlechticů, s nimiž se běžně setkával, musel jim v divadle dávat přednost. Od dob Ludvíka XIV. byl prodej šlechtických titulů "zlatým dolem" královské pokladny. Robespierre si tedy koupil šlechtický titul a nějakou dobu se podepisoval de Robespierre. Když mu ale bylo šlechtou dáno najevo, že je to trapné, změnil si jméno na Derobespierre. Jenže tím se dostal z louže pod okap a nic se nezměnilo. Nakonec se ze zhrzené pýchy a pocitu méněcennosti stal zarputilým nepřítelem šlechty, jakobínem a bojovníkem za práva utlačovaného lidu. Posílal jiné lidi pod gilotinu tak snadno, jako dýchal, až do té doby, než pod ní skončil on sám.
Do garnitury jemu podobných francouzských revolucionářů můžeme zařadit i barona Anacharsise Clootze, prvního propagátora světového globalismu a celosvětové republiky. Také tento "osobní nepřítel Boha" nakonec skončil pod gilotinou. Ani slavný revolucionář Henri de Saint-Simon, otec utopického socialismu, z něhož čerpal Engels a který se stal radikálním jakobínem, nebyl žádnou výjimkou. Také on byl bohatý šlechtic s hraběcím titulem. Během Francouzské revoluce si slušně nahrabal tím, že rozprodával majetek ukradený lidem, které předtím poslal pod gilotinu. Byl tedy asi prvním průkopníkem později běžně praktikovaného "znárodňování".
Otec Karla Marxe byl zámožný právník, jehož předkové patřili k vyšší třídě židovských talmudistických učenců. O nějaké chudobě rodiny Marxových nemůže být ani řeč. Jeho nizozemský strýc Lion Philips, úspěšný obchodník, byl jedním ze zakladatelů firmy Philips Electrical Company, jejíž výrobky dodnes nakupují lidé na celém světě, aniž by tušili, že za tento kapitalistický obchodní artikl vděčí strýci Karla Marxe.
Marx měl k dispozici dva zázračné zdroje peněz, které ho udržely na hony daleko od bídy běžného proletariátu: rodinný majetek své ženy a majetek svého kamaráda Engelse. Marxovou manželkou se stala příslušnice prohnilé feudálně buržoazní třídy, baronka Jenny von Westhphalenová. Její předkové z otcovy strany odvozovali svůj původ až od skotského krále Jakuba I. Stuarta. Marx její věno během několika let rozfofroval bez výčitek svědomí. Tehdy mu přispěchal na pomoc syn bohatého továrníka, jehož obrovské textilky se rozprostíraly v anglickém Salfordu a v pruském Barmenu, revolucionář Friedrich Engels. Byl to zavilý nepřítel křesťanského modelu rodiny, sestávající z muže, ženy a dětí, vyznavač mnohoženství a vášnivý feminista. Pokud se někdo domnívá, že Engels po otcově smrti všechen majetek rozdal chudým, protože mu šlo o pozvednutí dělnictva z bídy, velmi se mýlí.
Hned po Marxovi je dalším nejznámějším revolucionářem soudruh Lenin. O něm jsme se už zmiňovali v článku ZDE.
O soudruhu Leninovi je známo, že se stal revolucionářem z pomsty, protože mu zlý carský režim popravil bratra. A jaký si ten prokletý zpátečnický režim našel důvod? Byla to taková prkotina – mladý Uljanov jenom připravoval vraždu ruského cara. Pro tuto nespravedlnost se Lenin vůči zlému feudálně-kapitalistickému samoděržsví rozezlil, stal se socialistou a později založil komunistickou internacionálu, aby rudou revoluci rozšířil do celého světa.
Že by aspoň soudruh Lenin pocházel z nuzných poměrů ruské dělnické třídy, vyrůstajíc na špinavém předměstí Pítěru, v děravém baráku z prken? Ale kdepak! Vladimír Ilijič pocházel z finančně velmi dobře zajištěné rodiny carského školního inspektora Ilji Nikolajeviče Uljanova, vyznamenaného Řádem sv. Vladimíra. A koho si Vladimír Ilijič vzal za ženu, když dospěl? Naděždu Konstantinovnu Krupskou, dceru šlechtice a carského důstojníka, také revolucionářku z povolání. Ani jeden z nich nikdy skutečně nepracoval a nevěděl nic o životě dělnické třídy, kterou tak obětavě zachraňovali ze spárů kapitalismu.
O životě soudruha Lenina, o tom, jak doslova vyloupil Rusko, jaký byl jeho vztah s Krupskou a s dalšími ženami, jeho homosexuálních stycích, o jeho zapojení do zednářství a o jeho nelítostném týrání ruského národa se mnohem víc podrobností dočtete v této knize ZDE.
Shrbený skřet s velkou hlavou, který nevyrostl ani do 150 cm, soudruh Antonio Gramsci, je hlavní ideolog a trvale zářící hvězda neomarxismu. Tato destruktivní ideologie už desítky let zevnitř rozežírá západní civilizaci, její soudržnost, mravnost a kulturní jedinečnost. Líčení Gramsciho dětství se většinou omezuje na popis chudoby v rodině, kde chyběl otec živitel. Je to pravdivé konstatování a mezi ostatními revolucionáři to z něj činí malou výjimku. Ale jsou zde jisté nuance, které Gramsciho příběh staví do trošku jiného světla: Ani on totiž zdaleka nepocházel z proletářské rodiny. Jeho otec, Francesco Gramsci, byl synem vyššího příslušníka policie Neapolského království a patřil ke středně bohaté třídě. Také Gramsciho matka nebyla žádná rolnice či proletářka, ale dcera právníka, výběrčího daní a vlastníka mnoha pozemků. Přesto, když si Francesco Gramsci vzal Antoniovu matku, Giuseppinu Marciasovou, rodina se na něj zlobila, protože se prý oženil pod svou úroveň. Jak se tedy stalo, že malý Gramsci vyrůstal v chudé rodině bez otce? Bylo to proto, že Francesca Gramsciho, otce malého Antonia, 9. srpna 1898 zatkla policie. Jenže ho nesbalila za přípravu revoluce, jak by se snad dalo očekávat, ale za zpronevěru, vydírání a padělání dokladů. Vyfasoval minimální trest - měl si odsedět necelých šest let vězení v Gaetě. Taková byla skutečná příčina "proletářské chudoby" Gramsciových. Nepocházel z rodiny chudého utlačovaného proletáře. Pocházel z rodiny bohatého defraudanta a vyděrače. Když ho pustili z vězení, stal se opět advokátem a úředníkem. A mladý revolucionář Antonio nešel dřít do fabriky nebo na pole. Šel studovat filozofii do Turína.
Podobným "proletářem" byl i soudruh Fidel Castro. Jeho otec, Ángel Castro y Argiz, bohatý plantážník původem ze Španělska, sympatizoval s ultrakonzervativním monarchistickým hnutím karlistů. Rozloha Castrovy plantáže byla čtyři tisíce hektarů a pracovalo na ní kolem pěti set zaměstnanců. Celé utrpení malého Fidela tak nespočívalo v materiální bídě, nýbrž v jeho nemanželském původu. Ale když bylo Fidelovi patnáct let, jeho otec tuto nesrovnalost napravil a konečně si vzal jeho matku za ženu. Když Fidel dospěl, kupodivu nešel sbírat cukrovou třtinu na otcovy plantáže, aby lépe poznal život venkovského proletariátu, ale jako klasický příslušník třídy zahnívající buržoazie raději studoval právo na Havanské univerzitě. Tam také získal "kvalifikaci" profesionálního komunistického revolucionáře.
O svou prohnilou buržoazní rodinu se Fidel po uchvácení moci na Kubě vzorně postaral, nikoho nezlikvidoval a ze svého rodného domu nechal udělat svoje muzeum. Vyhnal z Kuby všechny soukromé podnikatele a zahraniční firmy, takže měsíční příjem Kubánců velmi brzy klesl pod 10 $ měsíčně. Jeho lesbická dcera Alina Fernández Revueltová se z kubánského komunistického ráje odstěhovala do kapitalistických USA, aby tam mohla být celý zbytek života týrána nesnesitelnými buržoazními poměry. Fidel mimo jiné otevřeně deklaroval, že na Kubě nedopustí zavírání zednářských lóží, jako se to dělo jinde v socialistickém bloku, "protože se zasloužily o revoluci". Ovšem slavit Vánoce bylo za jeho vlády společensky nepřijatelné, protože to prý byl "kapitalistický svátek".
Dcera Fidelova bratra Raúla Castra, Mariela Castrová, má tři děti se třemi různými muži a už dvacet let vede na Kubě hnutí za práva homosexuálů.
Fidelův přítel Ernesto Guevara, zvaný Che, všudypřítomný idol sluníčkářských huličů a ozdoba triček levičáků všech odrůd, byl na tom podobně. Pocházel ze středostavovské argentinské rodiny, která chudé proletáře znala jen z okýnka Calillacu. Zato jeho maminka měla knihy Marxe a Engelse v malíčku a během domácí výuky do nich zasvětila také svého synka. Che později vystudoval medicínu. V továrně, ba ani na plantáži, ho nikdo nikdy pracovat neviděl. Místo toho se stal, podobně jako jeho soudruh Fidel, profesionálním revolucionářem. Che Guevara si během své první cesty po Latinské Americe v letech 1951-1952 zapsal do cestovního deníku: „Podříznu hrdla všem svým nepřátelům“. V roce 1959 nechal v pevnosti La Cabaña popravit téměř 200 lidí. V roce 1964 v OSN prohlásil: „Stříleli jsme, střílíme a budeme střílet, dokud to bude nutné“. Ve svém poselství Tricontinental z roku 1967 napsal, že "revolucionář musí být stroj na zabíjení".
Ani vietnamský komunistický vůdce Ho Či Min nebyl potomkem hladových rolníků, potácajících se celý život v rýžových polích. Byl synem konfuciánského učence a císařského úředníka v provincii Binh Khe. Materiální problémy v jeho dospívání začaly, podobně jako u Gramsciho, až s trestem jeho otce za spáchaný zločin. Ho Či Minova otce totiž francouzská koloniální správa sesadila z úřadu, protože dal jednoho Vietnamce za drobný přestupek potrestat sto dvěma ranami holí. Dotyčný chudák na následky krutého bití zemřel.
Ho Či Minův otec ale odmítl sloužit v administrativě na nižším místě, než předtím, a stal se zapřísáhlým nepřítelem francouzské koloniální vlády. Nicméně jeho syn dál studoval na francouzském lyceu a dokončil ho. Později se toulal po světě a živil se různými způsoby, údajně i jako vedoucí jednoho z výrobních pásů v General Motors. Ve Francii se z něj stal profesionální revolucionář. V roce 1923 se přes Moskvu vrátil do Asie. Zdá se, že Ho Či Min tedy mezi komunistickými revolucionáři představuje vzácnou výjimku, protože se nějakou krátkou dobu živil skutečnou prací.
Marně bychom doufali, že alespoň představitel nejbestiálnějšího komunistického režimu, kambodžský vůdce Pol Pot, měl proletářský původ. Jeho rodiče byli nejbohatšími majiteli půdy ve vesnici, jejich dům byl jedním z největších a chudší sousedy si najímali na práci. Rodina měla dokonce propojení na kambodžskou královskou rodinu, protože Pol Potova sestřenice byla jednou z manželek krále Sisowatha. Ta sponzorovala Pol Potovo studium na francouzské katolické koloniální škole. Potom studoval na francouzském lyceu a později odešel do Paříže, kde se stal profesionálním revolucionářem.
Ani dnešní šiřitelé tzv. pokroku, tedy kulturní a sexuální revoluce, bojovníci proti rasismu a za práva LGBT, nebo násilníci z Antify, nepocházejí z rodin zaměstnaných ve fabrice u pásu, nebo z rodin dojících krávy na farmě. Studují na soukromých školách, sedí v kabinetech univerzit, bydlí v luxusních čtvrtích, jezdí v drahých autech. Jejich liberální tatínkové a maminky pracují v bankách, na ministerstvech, jsou drazí právníci, podnikají v dovozu imigrantů do Evropy, nebo šéfují dobročinným nadacím.
A profesionální revolucionáři stále "osvěcují" mladé nešťastné hlupáky a stahují do pekla další užitečné idioty, jako to jejich předchůdci dělali po staletí. Budou to dělat do té doby, dokud jim to někdo nezarazí.
Dejte si na ně dobrý pozor!