O vánocích 2017

19.12.2017 03:35

Je to až neuvěřitelné, jak nám ten rok zase utekl a už abychom pořizovali stromeček... Člověka to až nutí k zamyšlení.

Vánoce mají být časem, kdy si navzájem projevujeme přátelství a lásku, náklonnost a sympatie, dáváme si dárky a prokazujeme si pozornost. Je to podivné, ale Vánoce mají stále svoje specifické kouzlo i přesto, že dnešní postkřesťanská ateistická doba je proměnila z větší části ve svátky byznysu, kdy se jedna část národa honí za slevami, zatímco druhá přemýšlí, jak na poslední chvíli vydělat nějaké ty prachy navíc. Ale my zkušenější, kteří už máme něco odžito, se tímto nenechále znechutit a Vánoce si i tak užijeme. Víme přece, proč ty Vánoce máme.

Kdy jindy bychom taky měli tak skvělou příležitost obdarovat ty, které milujeme a dokázat jim, že jejich příjemně překvapené tváře nám stojí za nějakou tu oběť? Vždyť kdo z nás chodí rád nakupovat? Kdo se v obchoďáku rád prodírá davy bloumajících vystresovaných zombie, upírajících pátravé pohledy do přecpaných regálů? Kdo rád stojí fronty u pokladen, kdo se rád vláčí s kabelami nákupů, kdo rád cestuje narvanými tramvajemi a autobusy MHD, nebo kdo rád hledá půl hodiny místo na přeplněných parkovištích a pak krokem popojíždí po kolonami zacpaných silnicích? 

Moderní doba nám přináší zajímavé paradoxy. Zatímco v křesťanské společnosti bylo největší hodnotou Vánoc rodinné společenství a oslava narození Krista, za komančů, kdy se náboženský původ Vánoc zcela vytratil, se jejich smyslem stala snaha obdarovat svoje blízké něčím exkluzivním, co by si jinak sami nemohli dovolit, nebo by to ani nesehnali. Štědrý den byl tím dnem v roce, kdy člověk mohl dostat nové rifle, které se tehdy nedaly běžně koupit v obchodě, ale museli jste nejdříve od veksláků (v Brně to byli olašští Cigáni, operujíci v Delta pasáži) pořídit bony (1 bon stál běžně 3 Kčs, zatímco desítka pivo bylo za 2,50 Kčs), pak jste museli do Tuzexu a tam jste mohli koupit zboží z kapitalistické ciziny. Bylo to šílené a tragikomické, ale mělo to svoje kouzlo. 

V dnešní době je pro většinu Čechů, a bohužel už i Moravanů, Ježíšek jen mýtickou postavou na úrovni praotce Čecha, protože křesťanskou víru, která nás po staletí stmelovala, vnímají jako nějakou babskou pověru. Socialistický nedostatek všeho, co nepokrývá základní lidské potřeby, je nyní nahrazen kapitalistickým nadbytkem a jedinou naší starostí zůstává, kde na to všechno vzít prachy. V takové době pak nakupování dárků získává punc nefalšované oběti, protože pořídit dárky pro několik milovaných členů rodiny vyžaduje nejen značné finance, ale také skvělou fyzickou kondici, neskutečnou trpělivost, barvitou představivost, výborný orientační smysl, vybroušený styl diplomacie v jednání s prodavači, nezlomnou vůli, silné svaly paží, ramen a zad, ale mnohdy také značné řidičské umění. Pokud jste ochotni tohle všechno absolvovat a dát všanc svoje fyzické i duševní zdraví, pokud jste ochotni se vystavit riziku nervového zhroucení, srdečního kolapsu, nebo ušlapání v davu, pak jistojistě musíte ty, jenž chcete obdarovat, milovat víc než sebe!

Kristus nám říká jednu důležitou věc: "Dávat je blahoslavenější než dostávat..."

Paradoxně tak v naší odkřesťanštěné době obětujeme nejen peníze, ale především čas a duševní i fyzickou energii, abychom mohli našim blízkým dokázat, že na ně myslíme, že věnujeme pozornost jejich přáním a potřebám, že nám záleží na jejich prospěchu, štěstí a blahobytu, že chceme vidět jak jsou spokojení, potěšení a šťastní. 

Ačkoliv se třeba prohlašujete za ateisty, nebo třeba věříte v "něco" (to je dnes velmi moderní), nebo jste pokřtění ale nepraktikujete, stejně jste nositeli a dědici toho krásného odkazu křesťanské civilizace, toho obětování sama sebe pro druhé. Nejsem si jistý, jestli v islámu nebo jiných kulturách mají lidé něco takového, jako jsou Vánoce. Myslím si ale, že těžko. Myslím, že jediné co mají, jsou svátky podobné našim Velikonocím, jenže oni při nich nehoní děvčata s pomlázkou a nekoledují o vajíčka, oni řežou hlavy ovcím a beranům a nechávají je při plném vědomí vykrvácet. Jenže obětovat nevinnou bezbrannou ovci, to umí každý idiot. Zavraždit beránka umí i vlci. Obětovat sebe, svůj čas, svoji energii, svoje peníze a vložit do toho svoji starostlivost a lásku, to je něco jiného. To dokážou jen lidé. Tím se lidé liší od vlků a křesťané od muslimů.

Je děsivé a frustrující sledovat, co se na západ od našich hranic děje kolem organizování Vánoc a s nimi spojených událostí. Někde už mají zakázáno užívat slovo Vánoce a místo nich mají "zimní svátky". Jinde si nechali vzít vánoční stromy, na náměstí poslali vojáky se samopaly a vstupy na trhy opatřili branou s detektorem kovů jako na letišti. V kterémsi italském městě mají opravdovou raritu - vyřezávaný Betlém, v němž Panenka Maria opatruje v kolíbce Ježíška, který se ale nějakým zlým kouzlem proměnil v negroida černého jak bota. A v jiném italském městě malého Ježíška umístili místo do jesliček do gumového člunu - prý jako připomínku utrpení chudáků afrických imigrantů. A tak vlastně v zemi, která jako první přijala křesťanství, udělali z Jezulátka imigranta.

Jsem šťastný, že takovéto šílené excesy, takové rouhání a multikulturní prasárny se v naší vlasti nedějí, i když je mnoho takových, kteří by se rádi nechali inspirovat a zavedli je i u nás. Věřím ale, že my Češi a Moraváci jsme větší srdcaři než lhostejní a zbabělí Angláni, Makaróni, Frantíci a Švédové. Věřím, že ať už jsme křesťané jakékoliv konfese, nebo jsme ateisté, nebo třeba "něcisté", naše Vánoce si tou multikulturní bandou zrádců a sluníčkářů ukrást  nenecháme. Rádi bychom totiž rok za rokem, každého 24. prosince večer, viděli šťastné obličeje našich dětí a žen, až budou rozbalovat dárky, které jsme jim z lásky pořídili.

Dávat je totiž blahoslavenější, než dostávat.