p.png)
O vznešené službě
Až někdy navštívíte Rhodos, připomeňte si, že ostrov po dvě století býval "štítem Evropy" proti islámské expanzi ve Středomoří.
Po ústupu ze Svaté země ho totiž roku 1309 silou obsadil řád mnichů - válečníků, špitální Řád sv. Jana (odtud "Johanité") a během několika let mohutně opevnil. Záhy tento svrchovaný křižácký stát ovládl i blízké ostrovy Télos, Nísyros, Kós a další, odkud vypudil muslimské piráty.
V době největšího rozmachu měl čtvrt milionu obyvatel, z toho přes 200 tisíc přímo na ostrově. Řádových rytířů tu vždy sídlilo alespoň pět set (nejvyšší zaznamenaný počet je šest set padesát). Příslušníci řádu neměli žádný soukromý majetek a od ostatního obyvatelstva je viditelně oddělovaly hradby a brány jejich řádových domů, stejně jako oděv (pro běžné nošení černý, v boji purpurový, plášť s bílým osmiramenným křížem). Mezi sebou byli rozděleni dle původu do sedmi, později osmi jazykových skupin, neboli "domů". Čeští rytíři přináleželi k domu německému.
Představitelé jednotlivých jazykových skupin se nazývali pilieri (pilířové) a v řádové hierarchii zastávali významná místa. Řád byl nesmírně bohatý křesťanskou vírou, moudrostí a rozhodností velmistrů, neokázalou odvahou rytířů, milosrdným pomáháním potřebným (mj. vykupováním křesťanů z krutého muslimského otroctví), a tedy i pozemskými statky - ztráty na Východě jim papež nahradil přidělením majetku rozpuštěného řádu Templářů (1311); navíc v jeho prospěch vypisoval proslulé "odpustky", které se prodávaly po celé Evropě. Světské slabosti a nectnosti tak vlastně upevňovaly víru a z řádového státu se do poloviny 15. století stala pravá velmoc.
Ta byla formálně i prakticky v neustálém válečném stavu s celým muslimským světem a jeho panovníci tudíž usilovali ostrov dobýt a řádové rytíře vyhnat. První frontální útok podnikl roku 1444 egyptský sultán s flotilou 180 lodí. Skončil zničením loďstva i vyloděné armády.
V letech 1479-1480 mohutně zaútočil sultán turecký, dobyvatel Konstantinopole. Za těžkých ztrát se mu podařilo vylodit 100 tisíc mužů, avšak soustava opevnění se pro ně, spolu s nezdolností obránců, ukázala nedobytnou. Po dvou měsících obléhání řádoví bojovníci vyrazili do protiútoku proti stonásobné přesile (!), aby sultánova vojska zahnali zpátky na moře. A uspěli!
V následujících letech byl však velmistr nucen z Rhodu vyhostit Židy, kteří za obležení naprosto bezohlednou lichvou velice zbohatli a v hospodářské oblasti tak nabývali nekontrolovatelného vlivu.
Poslední útok podnikl se 150 tisícovou armádou turecký sultán Sulejman roku 1522 za vlády velmistra Philippa Villierse de l’Isle Adama. Křižácký stát se bránil šest měsíců a řádové síly (500 rytířů a ozbrojenců, 1000 žoldnéřů a 500 mužů domobrany posílilo během obležení pouhých 50 urozených bojovníků, kteří uposlechli výzvy a sjeli se z celé Evropy, a dvě stovky jejich zbrojnošů a námořníků) vyřadily přes 80 tisíc vetřelců. Na metr obranné linie tehdy připadlo dvacet mrtvých nepřátel a jeden mrtvý obránce.
Sulejman po těžkých bojích nabídl obráncům čestný odchod bez kapitulace. Villiers de l’Isle Adam nabídku nakonec přijal. Měšťané, podporovaní dvěma biskupy, žádali ve stále bezvýchodnější situaci příměří již delší čas. "Měšťané, spíše než o čest, starali se o sebe a o své rodiny!", poznamenal k tomu Jacques de Bourbon, jeden válečníků. Historie křižáků na Rhodu tím skončila.
Mohamedánskou historii zahájili vítězové příšernými masakry místního obyvatelstva a pokusy o osídlení ostrova vojenskými vysloužilci a propuštěnci z armády.
Historie Johanitů pokračovala na Maltě, kde ji při svém tažení na Egypt příznačně ukončil až první opravdu moderní voják – Napoleon.
Článek byl s drobnou jazykovou úpravou převzat ZDE