p.png)
O ZLÝCH BÍLÝCH KOLONIZÁTORECH
Nedávno jsem v nějaké internetové diskuzi narazil na slečnu, která se mi snažila vysvětlit, že evropská kolonizace Afriky a Ameriky byla zlá, že běloši přinesli původním obyvatelům těchto kontinentů jen utrpení, nemoci a zotročení. Bez bělochů by se jim prý bývalo žilo lépe a za všechno zlo na světě může výhradně bílý muž. Tento syndrom zlého bělocha je patrný zvlášť u levicově orientovaných progresivních mládežníků, kteří si zřejmě myslí, že všechny vymoženosti civilizace, bez nichž by nedokázali přežít ani měsíc, jen tak samy od sebe spadly z nebe.
Přiznám se, že jsem debatu s touto progresivní slečnou ukončil velmi rychle. Napsal jsem jediný komentář a dál už jsem neodpovídal, protože znám tisíc lepších způsobů využití svého volného času, než je nekonečná, vysilující a marná snaha přebarvit něčí rudozelený mozek zpátky na šedo.
Pokud byla kolonizace opravdu už z principu zlá a pokud by se černochům a Indiánům žilo bez bělošské kolonizace lépe, měli by se k tomuto problému postavit čestně a dokázat to tím, že se zřeknou technologií kolonizátorů a zkusí žít v podmínkách, v nichž by dodnes bez této "zlé" kolonizace žili – v první řadě odložit svůj pohodlný evropský oděv a obléct se do tradiční sukýnky z listí, zvířecí kůže, nebo aspoň do hrubé látky. Měli by vyzout svoji obuv s měkkou gumovou podrážkou a začít chodit všude bosí. Měli by rozbít svoje mobilní telefony a zahodit klíčky od svých aut a motorek, vynalezených a zkonstruovaných zlými bílými inženýry. Měli by vyvézt na smetiště mikrovlnky, televize, počítače, fény na vlasy a holicí strojky - a vůbec všechny domácí spotřebiče, kterými je zlý bílý vynálezce odřízl od idylického života v objetí Matky Přírody. Měli by vypnout ústřední topení a klimatizaci a čestně se vrátit k rozdělávání ohně pomocí křesáni dvěma pazourky o sebe, protože i ty zápalky jsou vynálezem zlého bělošského kolonizátora. Měli by zahodit všechny brýle, kontaktní čočky, naslouchátka, invalidní vozíky, kardiostimulátory, inzulínové injekce, antibiotika, zubní implantáty a léky na vysoký tlak a vrátit se k vykuřování, mávání ptačím křídlem a zaříkávání zlých duchů.
Teprve potom by měli morální právo naříkat si na kolonizaci – zvlášť když většinou nemají ani tušení, jak jejich předkové doopravdy žili před tím, než k nim přes oceán připlul zlý bílý kolonizátor a přinutil je k nějaké konstantní smysluplné tvůrčí činnosti.
Když se mluví o kolonizaci Ameriky, většinou člověku vytane na mysli dobývání Divokého západu, Siouxské války a genocia severoamerických Indiánů. O tom, jak se to ve skutečnosti odehrávalo a co si z toho dnes můžeme vzít za ponaučení, jsem psal v knize Připrav se na nejhorší, proto už to zde nebudu rozebírat.
Zde se chci zmínit o kolonizaci Brazílie, což je kapitola dějin, o níž běžný český člověk nemá ani základní představu. Přesto vás možná nepřekvapí, že svědectví přímých účastníků, ani historické záznamy v kronikách, nevypráví vůbec nic o mírumilovném životě dobrotivých a tolerantních Indiánů, chovajících v srdci bezbřehou lásku k lidem a vytříbený cit pro životní prostředí...
22. dubna 1500 přistála u břehů Brazílie velká portugalská flotila třinácti lodí s více než tisíci muži na palubách, která se snažila najít novou cestu do Indie. Brzy poté, co si vrchní velitel Pedro Álvares Cabral uvědomil, že našel novou zemi, jménem krále Manuela I. ji vyhlásil za majetek Portugalska. Místo, kde flotila zakotvila, se nyní jmenuje Porto Seguro.
Pero Vaz de Caminha se účastnil výpravy jako úředník budoucí obchodní stanice, která měla být vybudována na cílovém místě v Indii. Avšak během cesty se jaksi samovolně stal kronikářem výpravy. Caminha nám zanechal svědectví o prvním setkání Portugalců s Indiány: "Vrchní velitel nařídil Nicolau Coelhovi, aby se v člunu vylodil na souši a obhlédl břeh řeky. Když se tam začal přibližovat, ve skupinách po dvou nebo po třech vyšli na pláž muži, takže když dorazil k ústí řeky, bylo tam už 18 nebo 20 mužů. Byli hnědí, všichni nazí, bez ničeho, co by zakrývalo jejich stud. V rukou drželi luky a šípy. Všichni se vytrvale blížili k člunu. Nicolau Coelho jim dal znamení, aby složili luky. A oni tak učinili."
Když si vrchní kapitán Cabral uvědomil, že nemá nikoho, kdo by mohl tlumočit do jazyka domorodců, vynaložil veliké úsilí, aby se vyhnul násilnému konfliktu. Jako formu sblížení použil hudbu. Než po deseti dnech vydal rozkaz k vytažení kotev a napnutí plachet, propustil na svobodu dva "degredados", zločince odsouzené do vyhnanství. Měli se zde usadit, naučit se domorodý jazyk a v budoucnu, až se Portugalci vrátí s novými osadníky, sloužit jako tlumočníci. Byla to osvědčená metoda, vyzkoušená už během kolonizace zemí západní Afriky. Tím začala kolonizace Brazílie.
Nejpřekvapivějším objevem, který Portugalci v Brazílii učinili, byli sami Indiáni. Tuto lidskou rasu dosud nikde jinde na světě nespatřili a byli jimi ohromeni a zděšeni. Jediné, co Indiáni skutečně uměli, bylo přežití v nebezpečném divokém pralese. Duchovní hodnoty ani tvůrčí ambice neměli žádné. Cílem jejich života bylo jen jíst, opíjet se, bojovat a zabíjet jeden druhého.
Jejich vesnice, zvané "tabas", nevydržely stát déle než čtyři roky – přibližně tak dlouho trvalo, než shnilo dřevo nosné konstrukce domů, odpadly palmové listy z jejich střech, a než vyhubili všechna zvířata v širém okolí. Pokud se některý kmen věnoval zemědělství, pak jen dočasně. Půda byla vždy brzy vyčerpána, což Indiány nutilo přemístit se o kus dál.
Indiáni neznali rodinu v našem smyslu slova. Sociální pouta, která je spojovala, byla tak volná, že jak se mezi sebou příslušníci těchto malých kmenů bez zábran pářili, stávali se stále více geneticky zatíženějšími. V rozporu s tvrzeními mnoha idealistických autorů, ve skutečnosti byl život brazilských domorodců typický naprostou morální zhovadilostí. Ta také byla příčinou mnoha pohlavních a infekčních nemocí všeho druhu.
V duších těchto divokých lidí převládala nenávistná touha po pomstě. Když už mezi nimi jednou začaly spory, přecházely z rodičů na děti. Nebylo od nich možné očekávat jakékoliv sebezapření v zájmu vytvoření společného dobra, nebo zajištění šťastnějšího života jejich potomků. Neustálé vzájemné vyhlazovací války oslabovaly sílu jednotlivých kmenů a snižovaly celkový počet Indiánů.
Kronikáři uvádějí, že předtím, než se stali křesťany, žili Indiáni v dlouhých domech zvaných "ocas". Každé stavení bylo dlouhé něco mezi 90 – 120 metry a široké asi 15 m. Stěny měly vyrobeny z trávy a strop byl pokryt palmovými listy. V každém z nich nich žilo sto až dvě stě Indiánů. Od vchodu do "ocas" bylo vidět všechno, co se uvnitř děje, jako na dlani. Někteří Indiáni zpívali, jiní se smáli, další plakali. Někteří připravovali mouku, jiní alkoholický nápoj "cauim". Po celé ploše domu žhnula malá ohniště, která dotvářela atmosféru malého pekla. Byla to tmavá, smrdutá a začouzená obydlí.
Indiáni spali a odpočívali v závěsných sítích, které odporně páchly, protože jejich majitelé byli tak líní, že ani nevstávali, když museli vykonat potřebu. Byli to úplně primitivní, prolhaní a zrádní lidé, kteří lovili, zabíjeli a jedli jiné lidi. A v tom všem byli velice zdatní.
V době války se snažili hlavně získávat zajatce. Po prvním střetnutí se bojovníci obou stran na sebe vrhli a snažili se nepřítele odzbrojit, spoutat a zajmout ho živého. Mrtví a zranění byli přímo na bojišti zmasakrováni a okamžitě snězeni. Mnoho částí jejich těl, které vítězové nedokázali sníst, upekli a odnesli do své vesnice. Vítězná výprava triumfálně vstupovala do spojeneckých vesnic, kolem kterých cestou procházela. Po příchodu do vlastní vesnice bojovníci nutili zajatce, aby křičeli: "Jsem tvoje jídlo a přišel jsem!"
Žádný zajatec nemohl uniknout rituální popravě. Pokud onemocněl, odnesli ho do lesa, rozbili mu lebku a mrtvolu tam nechali ležet. Délka zajetí se značně lišila - starší byli zabíjeni hned po návratu z výpravy, zatímco mladí mohli v zajetí přežít několik měsíců, nebo dokonce let.
Po stanovení data "zabijačky" dalšího zajatce byli všichni sousedé a spojenci sezváni na slavnost. Noc předtím strávili tancem, zpěvem a pitím. Za úsvitu několik žen přivedlo svázanou oběť doprostřed vesnice na místo popravy. Potom na náves přitančil kat s velkou palicí a silným úderem rozdrtil zajatci lebku.
Jakmile oběť zemřela, vrhly se k ní staré Indiánky. Sbíraly mozek a snažily se zachytit řinoucí se krev, dokud byla ještě teplá. Tyto části lidského těla se jedly a pily syrové. Pak byla mrtvola upečena podobně, jako my rožníme prasata. Části rozčtvrceného lidského těla pak byly s výkřiky radosti odnášeny do jednotlivých "ocas". Indiáni věřili, že pojídáním těla nepřítele si přisvojují jeho vlastnosti a dokazují svoji nadřazenost.
Tito kanibalové byli přesvědčeni, že strávením lidského masa lze dosáhnout nejtěsnějšího vztahu s mrtvou osobou, díky kterému získají její odvahu, sílu a obratnost. Proto se při nejvýznamnějších příležitostech konaly posvátné hostiny, na kterých byli snědeni nejvýznamnější lidé, jejichž vlastnosti byly považovány za mimořádné, jako byli náčelníci, šamani, bojovníci a hrdinové - často z vlastního kmene.
Některé indiánské kmeny měly ve zvyku jíst vlastní zemřelé příbuzné, protože tak je "důstojně pohřbívají“ ve svých žaludcích. Jejich popel smíchali se speciální polévkou a potom to všechno vypili, aby tak získali charakterové vlastnosti svých zemřelých příbuzných. Prováděli to tak, že měsíc po pohřbu, když už byla v pokročilém stavu rozkladu, vykopali mrtvolu svého příbuzného a dali ji nad oheň do obrovského kotle. Tam ji vařili tak dlouho, dokud se měkké části těla nerozpadly. Pálení kostí zemřelého bylo doprovázeno hrůzostrašným rituálem. Všude kolem se šířil odporný smrad. Když byly kosti spáleny, rozbili je a rozdrtili na prášek. Ten pak nasypali do velkých dřevěných mís, naplněných vývarem z mrtvoly. Celý indiánský kmen pak tuto polévku pil tak dlouho, dokud v kotli nic nezbylo.
Takové a podobné hororové scény se odvíjely před očima evropských kolonistů a misionářů, kteří přijeli do Brazílie s úmyslem založit tam křesťanskou civilizaci. Není divu, že mnozí Portugalci, když narazili na brutální realitu indiánské "morálky" a jejich odpudivých "kulturních" návyků, se jen s obtížemi dokázali na Indiány dívat jako na lidi.
Podle všeobecně akceptovaných odhadů žilo v 16. století v Brazílii přibližně pět milionů Indiánů. Velkou zásluhou Portugalců bylo, že ve svém kolonizačním úsilí dali na první místo vybudování křesťanské civilizace. "Přece se mi zdá, že nejlepším ziskem, kterého dosáhneme, bude spása těchto lidí. Ona musí být tím hlavním semenem, které musí Vaše Výsost zasadit,“ napsal Pero Vaz de Caminha portugalskému králi, Donu Manuelovi, když popisoval okolnosti objevení Brazílie.
Největšími překážkami civilizování původních Brazilců byl jejich kanibalizmus, sexuální bezuzdnost, alkoholizmus, neustálé vzjemné vraždění a nikdy nekončící války. Misionáře vedl jezuita Manuel da Nóbrega. Jedno z prvních setkání jeho misionářů s členy domorodého kmene proběhlo tak, že se Nóbrega a jeho muži pokusili zastavit přípravy na kanibalskou hostinu a domorodci kvůli tomu povstali proti křesťanům.
Pokud by misionáři nechtěli příliš riskovat vlastní život, jen by procházeli vesnicemi v doprovodu vojáků. Ale výsledek by se tak nikdy nedostavil. Kdyby postupovalí tímto bezpečným způsobem, pak to, co by se od nich domorodci možná naučili, by během krátké doby zase zapomněli, protože by neměli před očima každodenní příklad a nezískali by žádnou osobní zkušenost. Bylo běžné, že když se misionáři vraceli ke kmeni, který krátce předtím pokřtili, nacházeli kvůli kočovnému způsobu života Indiánů už jen popel z ohnišť, který za krátký čas překryla džungle.
Bylo potřeba domorodce co nejdříve usadit a zároveň oddělit pokřtěné Indiány od vlivu těch, kteří zůstali divochy. Jinak by misionáři nikdy nebyli schopni kanibalizmus, nekontrolovaný incestní sex, zabijáckou krvelačnost a sadismus Indiánů vykořenit a udělat z Brazílie civilizovanou zemi.
25. ledna 1554, na počest dne konverze svatého Pavla ke křesťanství, sloužil páter Nóbrega první mši ve skromné, nově zbudované jezuitské koleji São Paulo dos Campos de Piratininga. Z malé osady, která vznikla kolem této jezuitské stanice, se stala jedna z největších metropolí světa, São Paulo.
První pokusy o vytvoření stálých křesťanských indiánských vesnic se objevily ve státě Bahia. Byla to nejúčinnější kolonizační metoda a první vlaštovka, zvěstující éru pověstných "reducciones"- indiánských vesnic vedených jezuity.
Zde si dovolím malé odbočení: Každému doporučuji podívat se na úžasný film Misie s Robertem de Nirem v hlavní roli, který o těchto neuvěřitelných hrdinech vypráví.
Aby byla civilizační činnost misionářů efektivní, vyžadovala pomoc ze strany úřadů. Třetí generální guvernér Brazílie, Mem de Sá, to chápal a poskytoval jezuitským misionářům veškerou legislativní i materiální podporu. Mohl si to dovolit, protože když byl jmenován do funkce, král mu udělil široké výkonné i soudní pravomoci, jaké předchozí guvernéři neměli. Během čtrnácti let vlády založil města São Sebastião do Rio de Janeiro a dosáhl mnoha významných úspěchů. Snažil se uklidnit situaci v kolonii a potlačit vzpoury domorodců. V boji proti povstalcům, v bitvě u Cricaré, ztratil syna Fernão de Sá, kterého zabil indiánský šíp.
Na žádost jezuitů udělil indiánským křesťanským vesnicím "reducciones" městské výsady. Indiáni byli odděleni od Portugalců a dostali speciální legislativu, která chránila jejich majetek, bránila jejich zotročení portugalskými osadníky, upravovala vzájemný obchod mezi nimi a Portugalci a zaváděla pracovní režim podle vzoru obcí v Portugalsku.
Zní to dobře, ale ve skutečnosti to nebyla žádná idylka. Stála za tím šílená odvaha misionářů, jejich neuvěřitelná dřina, nepolevující vůle a nezlomná víra v Boha. Útrapám a mučednické smrti se přitom nevyhnuli ani vysoce postavení církevní hodnostáři.
Don Pedro Fernandes Sardinha, první brazilský biskup, dorazil do města Salvador v Bahii 25. února 1551. Svého úřadu se ujal 22. června 1552. Ale už v roce 1556 byl povolán zpět do Portugalska. Proto předal řízení diecéze generálnímu vikáři Franciscu Fernandesovi a 2. června 1556 vstoupil na palubu lodi Nossa Senhora da Ajuda, aby ve společnosti dalších duchovních a portugalských šlechticů s rodinami, odplul do vlasti. Jenže 16. července 1556 jejich loď ztroskotala na mělčině poblíž ústí řeky Coruripe ve státě Alagoas, kde se v současnosti nachází město Coruripe. Všechny Portugalce, kteří se neutopili – a byly jich stovky – pochytali a snědli Indiáni z kmene Caeté.
To, že dnešní Afrika a Amerika nejsou domovem divokých hord kanibalů, ale kontinenty obývané vzdělanými, přátelskými a pracovitými lidmi, se nestalo samo sebou. Je to vykoupeno neuvěřitelným hrdinstvím, tvrdou prací a obětovanými životy velikého množství dobrých lidí – bílých kolonizátorů.
Vyčítat jim jejich lidská selhání a ukazovat na jejich skutečnou či domnělou chamtivost, krutost, nebo nespravedlivost je lákavé a snadné, zvlášť když jsou už stovky let po smrti a nemohou se bránit. Ale ať už spáchali cokoliv, zklamali jakkoliv nebo selhali v čemkoliv, jedno se jim upřít nedá: Kdyby se tehdy zalekli dlouhé cesty, osamění, bolesti, nepohodlí, dřiny, neznámých nemocí nebo mučivé smrti v zajetí kanibalů, bylo by dnes miliónům lidí nejen v Brazílii mnohem hůř. Možná se někteří z nich dopustili na Indiánech krutostí a nespravedlnosti. Ale určitě se nedopustili ničeho horšího, než co si Indiáni běžně působili sami sobě navzájem.
Především díky hrdinství bílých portugalských kolonizátorů, kteří to všechno odstartovali, má dnes katolická Církev v Brazílii 6882 vzdělávacích institucí od mateřských škol až po univerzity. Kromě nich provozuje dalších 3257 odborných škol. V nich studuje víc než 1940000 studentů. Církev vlastní nebo řídí 5330 charitativních a sociálních center, z nichž je 369 nemocnic, 884 ambulantních ošetřoven, 22 leprosárií, 718 domovů pro seniory a invalidy, 1636 sirotčinců a útulků pro děti, 1711 poraden pro rodiny a další centra, zaměřená na ochranu života.
Bez té "zlé" kolonizace by nic z toho nebylo možné.