p.png)
Pálení čarodějnic
Poslední dubnový večer je v našich končinách tradiční příležitostí opít se s kamarády u ohně a možná také zavzpomínat na zašlé časy. V tomto článku se i já, i když trošku vážněji a obšírněji, dovolím připojit k oslavám pálení čarodějnic... Ačkoliv, jak o tom tak přemýšlím, u většiny těch moderních svátků vlastně vůbec není co slavit...
Zvyk pálení ohňů v předvečer prvního máje není zmiňován v žádných staročeských pramenech. Zřejmě vznikl později, pod německým vlivem. Od poloviny 19. století byl tento zvyk zakazován jako pověra a stejně tak nemohl probíhat během druhé světové války, kdy bylo zakázáno pálit venkovní ohně. S nelibostí na něj pohlížel i komunistický režim, během kterého existovala snaha čarodějnické ohně přejmenovat na „vatry míru“. Na mnoha místech Česka tak pálení čarodějnic zaniklo. Na jiných se naopak dodnes zachovalo a stala se z něj oblíbená zábava, na niž se všichni zúčastnění poctivě předem připravují, vybírají vhodné místo, chystají dřevo, kupují sudy piva a zvou přátele.
Skotský etnograf James Frazer o pálení čarodějnic píše: "V Čechách v předvečer prvního máje zapalují mladí lidé ohně na kopcích a na vršcích, rozcestích a pastvinách a tančí kolem nich. Přeskakují žhnoucí oharky nebo dokonce skáčou přes plameny. Obřad se nazývá ,pálení čarodějnic‘. Na některých místech bývá zvykem na hranici upalovat figurínu, představující čarodějnici. Musíme si připomenout, že první máj je proslulá Valpuržina noc a všude v povětří je plno neviditelných čarodějnic na pekelných výpravách."
Sdělení, že ve skutečnosti není 1. máj žádný "svátek práce", ale čarodějnícký svátek satanistů, celosvětově zavedený komunisty od roku 1890 na II. Internacionále, nám také může mnohé napovědět... Když si uděláme čas a přečteme si knihu Marx a satan, začnou nám některé souvislosti vystupovat ze stínů v mnohem jasnějších konturách.
Ačkoliv by se to modernímu člověku, zaměřenému pouze na materiální hodnoty, pravděpodobně zdálo jako pořádný nesmysl, má víra ve zlou vůli čarodějnic reálný základ. Jejich magická moc je a zůstane předmětem pověr, ale jejich vůle škodit může být víc než skutečná. Asi také proto ne všude ve světě pronásledování čarodějnic skončilo. V některých afrických a asijských zemích, nebo na tichomořských ostrovech, dodnes čarodějnice provozují svoje magické praktiky a dochází tam k jejich krutému pronásledování. V druhé polovině sedmdesátých let minulého století rozpoutala marxistická vláda západoafrického státu Benin rozsáhlou kampaň proti čarodějnicím, prezentovanou jako forma "třídního boje". Součástí této kampaně bylo i veřejné doznávání čarodějnic v rozhalsovém vysílání.
Za vlády marxistického prezidenta Julia Nyerereho bylo v Tanzánii mezi lety 1964 a 1985 zavražděno více než čtyři tisíce údajných čarodějnic a čarodějů. Tím zřejmě překonal osobní rekord jakéhokoliv středověkého vládce v Evropě či na světě. Přes osm set dalších čarodějnic pak bylo zavražděno do roku 1988, ještě po skončení jeho vlády.
V roce 1947 získala Indie nezávislost. Odhaduje se, že v prvních padesáti letech samostatné indické vlády padlo čarodějnickým procesům za oběť několik tisíc lidí, a to i v Bombaji a dalších velkých městech.
Ačkoliv se nám komunističtí historikové dlouhá léta snažili namluvit, že pronásledování čarodějnic je vysloveně křesťanským výmyslem a hloupou náboženskou pověrou, skutečná realita je opět trošku jiná. Levicové vlády v různých částech světa dodnes pronásledují čarodějnictví jako jev, odporující materialistickému světonázoru.
Ve skutečnosti už předkřesťanský pohanský Řím znal různé čarodějnické praktiky, které ale obecně nebyly předmětem trestního stíhání. Nicméně už Zákon dvanácti desek, vydaný roku 495 př. Kr., nařizoval trestat zneužití magických praktik k páchání škod, například ke zničení úrody nebo ovlivňování počasí. Tendence trestat černou magii přetrvala po celou dobu trvání římské republiky a v podstatě i v prvních třech letech císařství. Jediným dalším činem, spjatým s magií, který měl být potrestán smrtí, se od doby císaře Tiberia stalo travičství.
Tento stav se začal radikálně měnit na konci 3. století, kdy pohanský císař Dioklecián (284 – 305 po Kr.) zavedl upálení zaživa jako trest za škodlivé čarodějnictví. Za císaře Konstatina I. Velikého (306 – 337 po Kr.) byl trest smrti upálením zaživa zaveden také pro osoby věštící budoucnost. Jeho nástupce Konstantin II. (337 – 361 po Kr.) nařídil trestat smrtí raději hned všechny formy magie, tedy i původně povolenou tzv. "bílou magii". Mezi její provozovatele, které označil za nepřátele lidského rodu, započítal nejen čarodějnice a věštce, ale i astrology.
Všechny pozdně římské zákony proti čarodějnictví byly zahrnuty do Theodoisova a později i do Justiniánova kodexu, které se ve středověku staly hlavním pramenem římského práva a východiskem jeho provádění v západní, jižní a střední Evropě.
V této souvislosti je potřeba si uvědomit, že i další dva základní instituty středověkého soudnictví, kterými jsou veřejnoprávní proces a tortura (mučení), vycházely z římského práva. Torturu, jakožto vyšetřovací metodu, znalo už právo římské republiky, ale její použití bylo striktně vyloučeno u všech svobodných občanů. U otroků, kteří byli už za republiky často mučeni, nesměla být tortura použita v případě, že měli svědčit proti svému pánovi. Teprve za císaře Tiberia (14 – 37 po Kr.) bylo užívání tortury povoleno i proti svobodným občanům, avšak pouze v případech urážky majestátu. Od konce 3. století však byla tortura povolena i u svobodných občanů, včetně nejvyšších hodnostářů, a to při vyšetřování všech deliktů. Tím se z ní stala běžná metoda výslechu.
Ustanovení, týkající se čarodějnictví, se často vyskytují i v zákonících jednotlivých germánských národů. Některé germánské zákoníky stavějí čarodějnictví do souvislosti s travičstvím, zatímco jiné nikoliv. Francký zákoník Lex Salica z roku 500 po Kr. považuje traviče výslovně za vraha, nikoliv za čaroděje. Avšak v případě, že nebude schopen rodině zavražděného vyplatit odškodné, má být zaživa upálen. Právní kodex germánského kmene Alemanů Pactus Alemannorum naopak výslovně zakazuje trestat čaroděje upalováním. Stejný zákaz obsahuje výnos longobardského krále Rotariho z r. 643. Zákoník vizigótského krále Chindasvinta z r. 506 určoval trest smrti pro traviče a různé tělesné tresty za magické praktiky ovlivňování počasí. Vcelku lze říci, že u germánských národů, včetně karolinské Francké říše, byly zákony proti čarodějnictví většinou mírné.
Převrat v dějinách čarodějnických procesů nastal na přelomu 12. a 13. století, kdy došlo ke změně procesního práva a ke vzniku inkvizičního způsobu řízení soudního procesu. Inkviziční proces s sebou přinesl, oproti dosavadním zvyklostem, zásadní racionalizaci soudního řízení. Od této chvíle byl zcela vyloučen ordál, tedy "Boží soud", a podstatně omezena použitelnost "očistné přísahy". Tím byly eliminovány iracionální důkazní prostředky, do té doby hojně využívané. Místo nich se, jako prostředek ke zjištění hmatatelné pravdy, zavedlo "inquisitio" (pátrání, vyhledávání, vyšetřování) a racionální důkazní prostředky, především svědecké výpovědi.
Zcela lživé je tvrzení, že tento typ procesu vznikl kvůli pronásledování kacířů nebo čarodějnic. Na druhé straně se inkviziční soud už brzy stal vhodným prostředkem k postihování heretických hnutí, která tehdy v Evropě nabývala na síle.
Tortura, ačkoliv je pod vlivem osvícenských a komunistických dezinterpretací pokládána za stěžejní součást inkvizičního procesu, byla v omezeném rozsahu připouštěna až od r. 1252. Povolení tortury přitom vycházelo z tradic starověkého římského práva, kdy se používala v případě urážky císařského majestátu, případně urážky božského majestátu. Identifikace a souzení kacířů byla záležitostí Církve, státním (světským) soudům pak příslušel výkon práva, tedy samotné vykonání trestu. Nejznámějším příkladem takového odděleného usvědčení kacíře a výkonu trestu je případ Jana Husa. Ačkoliv byl církevním soudem shledán vinným, jeho popravu upálením nevykonala Církev, jak se nám levičáci všech možných odstínů snaží neustále nalhat. Byl popraven podle říšského zákona, vydaného Fridrichem II. Štaufským, jedním z nejosvícenějších říšských císařů. Podle něj měli být kacíři upalováni. Stejný trest potvrzoval i Otec vlasti Karel IV. v českém Zemském zákoníku.
V našich zemích se první nepřímá zmínka o použití tortury v inkvizičním procesu objevila na konci padesátých let 14. století v Brně, v knize písaře Jana. První přímé zápisy z výslechů u městských soudů za použití tortury se v našich zemích objevují až od poloviny patnáctého století. V českých zemích byly inkviziční procesy omezeny až do poloviny 17. století téměř výhradně na městské soudy, kde byly využívány proti pachatelům hrdelních zločinů.
Zatímco pronásledování kacířů, s výjimkou samotného vykonávání trestů, bylo jednoznačně záležitostí Církve, při pronásledování čarodějnic už to tak jednoznačné nebylo. Hony na čarodějnice, jak je známe z doby raného novověku, byly pak už vyloženě záležitostí světských soudů, ačkoliv se často odehrávaly i na panstvích šlechty, tedy i na panstvích církevních hodnostářů šlechtického původu.
Ačkoliv k pronásledování čarodějnic docházelo v Evropě po celý středověk a raný novověk, tzv. "hony na čarodějnice" začaly až v první polovině 15. století. 99% čarodějnických procesů spadá do období mezi lety 1430 – 1780, přičemž vyvrcholení nastalo mezi lety 1560 až 1630, kdy proběhla jejich naprostá většina. Absolutního vrcholu pak dosáhly mezi lety 1626 a 1630. Největší pronásledování čarodějnic tedy neleží v "temném" středověku, kdy katolická Církev bezkonkurenčně určovala morální směr evropské společnosti, nýbrž v raném novověku, kdy byla její autorita postupně z mnoha směrů a mnoha způsoby likvidována protestanty i tajnými spolky. Je neřešitelnou otázkou, vzhledem k současnému mnoha indiciemi naznačovanému působení satanských sekt na politické a finanční elity, do jaké míry byly tyto tehdejší represivní reakce vyvolány iracionálními představami paranoidních náboženských fanatiků, a do jaké míry byly sice tvrdým, ale oprávněným aktem sebeobrany.
První masový hon na čarodějnice proběhl v savojském vévodství v roce 1430. Tehdy se také vytvořilo obecné povědomí o existenci zvláštní čarodějnické sekty a první démonologické spisy vyšly knižně. Chrakteristickým rysem počátečních čarodějnických procesů bylo jejich zaměření stejnoměrně proti mužům i ženám.
Všechny tehdy dosud vydané démonologické spisy však překonalo známé Kladivo na čarodějnice, vydané v roce 1487. Jeho jediným autorem byl dominikánský inkvizitor Heinrich Kramer – Institoris. Jako spoluautor Kladiva je občas neprávem uváděn dominikánský provinciál, profesor teologie v Kolíně nad Rýnem a inkvizitor Jacob Sprenger. Nejnovější bádání přineslo řadu důkazů, že se na sepsání Kladiva nijak nepodílel, ale dokonce ani není pravděpodobné, že by Institoris záměrně zneužil jméno svého proslulejšího řádového bratra k zvýšení popularity svého díla. První čtyři vydání Kladiva byla anonymní, jako rovnocenné spoluautory uvádí Sprengera a Institorise teprve jedenácté vydání z roku 1519, tedy dlouho po smrti obou inkvizitorů.
Později byl autor Kladiva na čarodějnice Heinrich Institoris papežem Alexandrem VI. jmenován inkvizitorem pro Čechy a Moravu. A tak v roce 1500 dorazil na Moravu a usídlil se v dominikánském kláštěře sv. Michala v Olomouci. Jeho úkolem nebylo rozpoutání masových honů na čarodějnice, ale potření kacířů, tedy protestantské Jednoty bratrské. Institoris nebyl takový fanatik, aby mu nebylo jasné, že po uzavření kutnohorského náboženského smíru v roce 1485, je každý razantní postup proti českým heretikům, které nazýval "valdenští" či "bratři pikarti", kontraproduktivní. Jeho působení proti českým protestantům tedy zahrnovalo několikeré setkání s jejich představiteli a vydání dvou polemických spisů, v nichž obhajuje pravost katolické víry proti protestantským výmyslům. Podle dostupných pramenů zemřel Institoris v roce 1505 v Olomouci, kde by měly být i jeho ostatky.
Konec 15. a začátek 16. století přináší dvě události, které měly na další vývoj potírání čarodějnictví zásadní vliv: Jednak ukončení působení inkvizice v římskoněmecké říši a dalších západoevropských zemích, druhak následné mnohem širší uplatnění inkvizičního způsobu vedení procesů u světských soudů, především v římskoněmecké říši. Ve všech zemích, v nichž se nějakým způsobem prosadilo protestanství, během první poloviny 16. století ustala působnost inkvizice a už nebyla nikdy obnovena, a to ani na územích, která zůstala věrná katolické víře. Pronásledování pachatelů čarodějnictví tam plně přešlo pod pravomoc světských soudů.
Největší počet masových čarodějníckých procesů proběhl od poloviny 16. do poloviny 17. století právě v těchto zemích. Týká se to zemí římskoněmecké říše, Švýcarska, Francie a částečně i Anglie. Zajímavé je, že v zemích, kde se protestantismus neprosadil (Irsko, Španělsko a jeho kolonie, Portugalsko, Itálie) a zároveň tam nadále působila inkvizice, mnohdy až do 18. nebo začátku 19. století, proběhl jen malý počet čarodějnických procesů.
Mezi badateli převládl názor, že významný vliv na rychlý vzestup čarodějnických procesů mělo zhoršení klimatu po polovině šestnáctého století, kdy nastala tzv. malá doba ledová. To vedlo k častým neúrodám a hladomorům, jejichž příčinu si tehdejší lidé neuměli vysvětlit jinak, než působením čarodějnic. Druhá polovina 16. století byla zároveň dobou rozkvětu démonologie. Byla vydána řada démonologických spisů, obsahujících často i návody k odhalování čarodějnic. Kladivo na čarodějnice zůstalo v té době už zpola zapomenuto a zatlačeno do pozadí spisem Disquisitionum magnicarum libri sex, jehož autorem byl španělský jezuita Martin Delria, a který poprvé vyšel v roce 1600. Proto není překvapivé, že falešný inkvizitor a chamtivý zločinec Jindřich František Boblig z Edelstadtu, působící jako soudce masových čarodějnických procesů ve Velkých Losinách a v Šumperku, nepoužíval coby příručku Kladivo na čarodějnice, jak nám tvrdil komunistický spisovatel Václav Kaplický, ale právě Delriovo Disquisitionum. V tomto místě je potřeba zdůraznit, že Boblig nebyl ani kněz, ani neměl církevní pověření působit jako inkvizitor.
Pronásledování čarodějnic mělo vedle učených podporovatelů také mnoho učených odpůrců. Byli jimi například v Trevíru působící katolický teolog Cornelius Loos, německý teolog Adam Tanner, nebo autor slavného díla z roku 1631 "Opatrnost při obvinění neboli O procesech proti čarodějnicím", německý jezuita Friedrich Spee z Langenfeldu.
Postupem let se proti čarodějnickým procesům stavěl stále větší počet vzdělaných autorit, takže jejich četnost postupně upadala. Za poslední v Evropě "legálně" popravenou čarodějnici je považována služka Anna Göldi, jejíž poprava se odehrála 18. června 1782 ve švýcarském protestantském kantonu Glarus.
Je nesporné, že v souhrnu byly čarodějnické procesy největším mimoválečným vražděním v dějinách Evropy. Ani masakry vyznavačů jiných náboženských směrů, katolíků, protestantů nebo židů, nepřinesly tolik obětí na životech. To se stalo jedním z důvodů, proč byl počet obětí těchto justičních případů, z nichž bylo zřejmě velké procento nevinných, osvícenci a později marxisty záměrně zveličován. Pro osvícence bylo nadhodnocování počtu obětí čarodějnických procesů vítanou zbraní proti "tmářské" katolické Církvi a společenským autoritám starého pořádku vůbec. Tehdy se objevil první odhad – 9 miliónů na hranici upálených osob. Zejména v Německu byl takto přehnaný počet obětí čarodějnických procesů využit jako zbraň v kulturním boji protestantskými církvemi, zednáři, komunisty i nacisty. Skutečný počet obětí byl přitom zpravidla uváděn mnohonásobně zveličený.
Velkou renesaci zažily čarodějnické procesy v nacistické propagandě Třetí říše, která ji vykreslovala jako "vyhlazovací program katolické Církve proti germánským ženám". Ale současně tatáž nacistická propaganda hledala v čarodějnictví starogermánské kořeny německého národa. U některých nacistických etnologů se tak odhady počtu obětí vyšplhaly až na 13 milionů osob. Došlo to tak daleko, že v roce 1935 zřídil Heinrich Himmler zvláštní SS-Hexensonderkommando pro výzkum čarodějnických procesů, které pracovalo až do r. 1944.
Po druhé světové válce se čarodějnické procesy staly nástrojem protikatolické propagandy různých radikálních feministických a lesbických skupin. Podobným způsobem je k proticírkevní a protizápadní propagandě využívaly i východoevropské komunistické režimy. Typickým komunistickým dílem, vytvořeným za tímto účelem, je známá kniha Bedřicha Šindeláře Hon na čarodějnice z roku 1986. I zde jsou uváděny mnohonásobně zveličené počty obětí.
Jak to tedy bylo ve skutečnosti?
Zajímavou okolností jistě je, že k radikálnímu snížení počtu odhadovaných obětí čarodějnických procesů daly podnět právě výsledky bádání Himmlerova komanda SS. Jeho členům se podařilo během bezmála osmi let zpracovat nejen veškerou dostupnou odbornou literaturu, ale také písemnosti z více než sto padesáti archivů v Německu a na okupovaných územích. Navzdory rozsahu a intenzitě pátrání, podařilo se jim doložit jen o něco málo víc než třicet tři tisíc osob, odsouzených v případech čarodějnictví.
Poválečná literatura uváděla počty obětí čarodějnických procesů zásadně v šestimístných cifrách. Současní badatelé však odhadují celkový počet osob, popravených během staletí za čarodějnictví, asi na třicet pět tisíc. Počet všech osob, souzených za čarodějnictví, tedy i těch, které obdržely mírnější tresty, nebo byly zbaveny obvinění, odhadují na padesát tisíc. Například německé historičce Karen Lambrechtové se v její vynikající práci "Pronásledování čarodějnic a čarodějnické procesy ve Slezsku" podařilo na území všech knížectví ve Slezsku, které je považováno za dějiště nejstrašnějších čarodějnických monstrprocesů, zaznamenat pouze 444 procesů během tří set let (1456 – 1757). V jejich důsledku byly popraveny 593 osoby, 111 osob odešlo od soudu s mírnějším trestem a 264 osoby byly zproštěny obvinění. K těmto konečným výsledkům došla i přesto, že navýšila odhad počtu obětí v niském knížectví z obvykle uváděných dvou set na dvě sta padesát, zahrnula oběti procesů v Kladsku, jenž v té době už nebylo součástí Slezska, a také omylem přičetla i jedenadvacet čarodějnic, které dal v roce 1598 popravit Mikuláš z Bubna ve východočeském Žamberku, který nikdy nebyl součástí Kladska, tím méně pak Slezska.
Německý vědec Wolfgang Hehringer odhadl celkový počet obětí čarodějnických procesů na území Česka a Slovenska na tisíc osob. Díky románové fabulaci Václava Kaplického se naším nejznámějším čarodějnickým procesem stal případ z Velkých Losin a Šumperka mezi lety 1678 – 1696, jemuž padlo za oběť přes sto osob. Zmínil jsem také případ ze Žamberka, v němž bylo k smrti upálením odsouzeno sedm žen a nedlouho poté bylo ještě dalších čtrnáct zčásti upáleno, zčásti zaživa pohřbeno.
Největší čarodějnické procesy na Moravě se odehrály ve Velké Bíteši. Podle smolných knih v nich byly za travičství lidí i dobytka mezi lety 1571 až 1576 odsouzeny dvě desítky žen.
Stále jsme si ale neodpověděli na zásadní otázku: Byly to spravedlivé procesy, nebo šlo o justiční vraždy?
Německý právní historik Fridrich Merzbacher dospěl k závěru, že delikt čarodějnictví zahrnoval řadu hmatatelných skutkových podstat více či méně závažných zločinů, jako je travičství, vražda ve stádiu pokusu, ublížení na zdraví, poškozování a ničení cizího majetku atd.
Co tedy napsat na závěr..?
Až budeš pozítří, v předvečer Valpružiny noci, popíjet pivo a hledět do ohně, uvědom si pravý důvod svátku, který slavíš. Nic není tak, jak nám léta vtloukali do hlav, aby z nás udělali užitečné idioty. Je nutné zjišťovat si fakta sám za sebe a přemýšlet o nich vlastní hlavou. Možná, že ty ubohé čarodějnice – ne všechny, ale mnohé z nich – byly ve skutečnosti opravdu zlé osoby, které chtěly ubližovat lidem. A možná, že ti sadističtí inkvizitoři – ne všichni, ale mnozí z nich – byli ve skutečnosti odvážní a neúnavní bojovníci proti zlu a ochránci dobrých lidí... Možná, kdybychom je měli ještě dnes, svět by vypadal úplně jinak... Možná by nebyly žádné únosy dětí, nebyla by žádná pizzagate a nebylo by žádné satanistické týrání dětí...
Zájemce upozorňuji na výbornou knihu ZDE