p.png)
Rachele Mussoliniová
Před několika dny, když jsem procházel svoji knihovnu a hledal, co zajímavého bych si po letech znovu přečetl, mi padl zrak na osahanou černě vázanou knihu bez přebalu, na jejímž hřbetě se vyjímal název Mussolini. Zároveň se mi vybavil jeden příběh z této knihy, který bych vám nyní zde rád reprodukoval.
Samotnou knihu vám velmi rád doporučím.
Napsal ji anglický novinář Jasper Ridley a v našich středoevropských podmínkách, poznamenaných čtyřiceti lety komunismu a stále přetrvávajícím levičáckým smýšlením mnohých našich spoluobčanů, je vzácná svou nestranností, které by český autor pravděpodobne nebyl schopen. Mussolini je v ní vylíčen jako člověk z masa a kostí, nikoliv jako démonický fašista nebo krutý diktátor. Když si knihu přečtete, poznáte, že to nebyl žádný rozený zlosyn. Měl svoje dobré i špatné vlastnosti, tak jako každý z nás.
Ale krátký příběh, který vám zde chci přiblížit, se netýká ani tak Benita Mussoliniho, jako jeho ženy, Rachele Mussoliniové. Byla to statečná žena a matka.
Rok 1919 byl v Itálii velice výbušný. Na politické scéně dominovali socialisté a další levičáci, kteří tvrdili veteránům a vysloužilým vojákům ze světové války, že se nechali napálit kapitalisty, že bojovali zbytečně, že budoucnost patří internacionalismu a že vlastenectví nemá smysl. To se samozřejmě mužům, kteří za Itálii krváceli v zákopech a při bodákových útocích, nelíbilo, proto se pozvolna přidávali k fašistům. Socialisté nenáviděli veterány, napadali je na ulicích, bili je a občas některého zabili. Veteráni se na svou obranu začali sdružovat do tlup, kterým se říkalo squadry, a bojovali proti socialistům.
Nejvypjatější situace bývala na železnici, protože železniční odbory byly velmi silné, militantní a dobře organizované. Často se stávalo, že pokud ve vlaku chtěl cestovat nějaký důstojník nebo kněz, železničáři zastavili vlak a odmítali pokračovat v cestě, dokud si dotyčný nevystoupil. Někdy takového cestujícího napadli a zbili, občas i zabili.
Bylo mnoho stávek. Socialisté je vyhlašovali znovu a znovu – na poštách, v tramvajové dopravě, na železnici, ve státní službě, v průmyslu. Odboráři bili dělníky, kteří v době stávky nastoupili do práce, a občas některého zabili. Fašisté v odvetu začali organizovat svoje bojůvky, složené z bývalých frontových bojovníků, které dostaly jméno po úderných jednotkách italské armády - Arditi.
Arditi byli v době války určeni k tomu, aby jako první pronikali do nepřátelských zákopů a pomocí granátů, pistolí, nožů a polních lopatek vytvořili v boji muže proti muži průlom obranou protivníka. Typická pro ně byla černá košile jako součást uniformy a znak lebky se zkříženými hnátami. Tyto atributy převzali i fašističtí Arditi.
Mussolini v té době řídil svoje noviny Popolo ď Italia a v redakci trávil dny i noci. Učil se létat a udělal si pilotní průkaz, ale v průběhu učení jednou s letadlem havaroval a chodil pak několik týdnů o berlích. Na dvoře trénoval šerm a v redakci skladoval zbraně a bomby, aby je jeho Arditi mohli použít v bojích se socialistickými rváči. On a jeho redaktoři schovávali bomby do pouzder na knihy, ale občas se stalo, že zapomněli a nechali některou ležet jen tak na stole. Jednou se redaktorka Margherita Stafrattiová k smrti vylekala, když Mussolini, který v té době ještě občas kouřil, omylem odložil zapálenou cigaretu, místo do popelníku, na bombu. Oba se tomu potom od srdce zasmáli.
Na 16. listopadu 1919 byly v Itálii vypsány všeobecné volby. Mussolini v nich kandidoval za fašisty v Milánu, spolu se slavným dirigentem Arturo Toscaninim, který Mussoliniho ke kandidatuře přemluvil. Fašisté v nich tehdy drtivě prohráli. Mussolini dostal 4637 hlasů, zatímco socialističtí kandidáti přes sto šedesát tisíc. Během voleb došlo k několika násilným incidentům.
"Je to mrtvola ve stadiu rozkladu. Jmenuje se Mussolini", napsal ve svém článku šéfredaktor socialistického listu Avanti.
Socialisté oslavovali svoje volební vítězství. Toho večera bouřlivě pochodovali milánskými ulicemi se zapálenými pochodněmi a nesli na ramenou rakev.
Dav se zastavil před Musolliniho domem a vykřikoval, že v rakvi je Mussoliniho mrtvola. Mussolini ale nebyl doma. Vyděšená Rachele byla v domě sama se třemi malými dětmi, z nichž nejmladšímu Brunovi byl teprve rok. Ukryla děti na půdě, sama se chopila granátů, které její muž doma schovával, a stoupla si nad schodiště. Byla odhodlána granáty použít, kdyby se socialisté vloupali do domu.
Ti ale po nějaké době odešli.
O tři roky později se Mussolini stal nejmocnějším mužem Itálie.