p.png)
Říše Karla IV.
Snad o žádném období našich a evropských dějin nebylo napsáno tolik pojednání, jako o době Karla IV.
Narodil se r. 1316 jako syn českého krále Jana Lucemburského a naší Elišky Přemyslovny. Vlády v Českém království se ujal před 676 lety, v srpnu 1346. Na trůnu zůstal až do své smrti v listopadu 1378 jako král český, toho jména první, a jako římský císař národa německého, toho jména čtvrtý.
Panoval nad územím o rozloze téměř milión km², na němž žilo asi 25 miliónů obyvatel. Z toho k českému státu patřily Čechy, Morava, Slezsko, Horní a Dolní Lužice, Braniborsko, Lucembursko a řada dalších území v říši, především v německých zemích, blízko našich západních hranic.
Rozlohu a lidnatost říše ukazuje tabulka, která obsahuje index hustoty obyvatelstva. Index 1,27 pro Čechy a Moravu znamená, že v našich zemích byla hustota obyvetelstva 1,27 x vyšší, než byla průměrná hustota obyvatelstva v ostatních částech říše - ta činila 26 obyvatel na 1 km². Větší lidnatost mělo tehdy jen Lucembursko.
Mezi lety 1000 až 1400 byly české země třetími nejlidnatějšími zeměmi v Evropě. Ale co do populačního růstu jsme se za Karla IV. dostali na první místo v Evropě a předstihli jsme tak Itálii a Francii, které byly považovány za nejvyspělejší země Evropy. Rychlost populačního růstu je dodnes považována za jeden z ukazatelů hospodářské prosperity země a svědčí především o tom, jaká je důvěra obyvatel k vedení státu. I v tom je vláda Karla IV. výjimečná. Ani po šesti stech letech o všeobecné prosperitě společnosti pod jeho vládou žádný historik nepochybuje, stejně jako nepochybuje o tom, že doba jeho vlády byla nejšťasnější dobou v celých dějinách českého národa.
V nedávné době si ho pokoušeli přivlastnit i nacisté, ale nakonec raději místo řádu Karla IV. zavedli vyznamenání se svatováclavskou orlicí. Byl to sice také historický nesmysl, sloužící k obelhávání a propagandě, ale už ne tak moc do očí bijící. Bylo totiž až příliš známo, že o začlenění Braniborska do svazku Koruny české požádali Karla IV. sami braniborští stavové. Pod svrchovanost českého krále spadal například i Berlín, a to bylo nacistům velmi nepříjemné.
Komunisté o Karlu IV. zarputile mlčeli. I komunističtí historikové věděli, že hodnocením jeho doby ze "správných marxistických pozic třídního boje" by se jedině zesměšnili.
Kdo si přečte nejen obecné dějiny, ale i speciální monografie, může si všimnout jedné příznačné skutečnosti: Většina z nich se více či méně úspěšně vyhýbá zmínkám o jeho katolictví. Přitom jeho katolická víra byla pravou příčinou, proč se mu v našich dějinách dostalo naprosto ojedinělého uznání – není nazýván Veliký, Moudrý, Dobrotivý, nebo například Osvoboditel. Je nazýván Otec vlasti. Poprvé to vyslovil Vojtěch Raňkův z Ježova, tehdy učenec evropského formátu, v projevu nad rakví Karla IV.
Otcem vlasti nazývali někteří dějepisci i jiné panovníky, například našeho knížete Soběslava I., ale do všeobecného povědomí českého a moravského lidu vstoupil jako Otec vlasti jedině Karel IV. Byl to samovládce, autokrat, který si byl, jako hluboce věřící katolík, vědom nevyhnutelné skutečnosti, že jednou bude ze svého života skládat účty Bohu, jak je psáno v biblické knize Kazatel: "...než věz, že tě s tím vším přivede Bůh před soud."
O jeho víře, stejně jako o jeho vzdělání (hovořil pěti jazyky), inteligenci, nebo diplomatických a státnických schopnostech, se dodnes nepochybuje, ačkoliv v naší době se pod pojmem "věřící" rozumí zpravidla prostoduchý naivka, který věří skoro všemu, ale především nějakým pohádkám o dědečkovi na obláčku. Otázkou ale je, kdo je větší hlupák – jestli věřící, nebo ten, kdo si o věřících myslí tyto hlouposti...
Státnická moudrost Karla IV. nejlépe vynikne na dvou případech, aktuálních i v dnešní době. Je to jednak stavba hladové zdi, a také politická taktika, s jakou uvedl do života zákoník Majestas Carolina.
Nevíme přesně, kolik lidí našlo obživu na stavbě Karlovy hladové zdi. Historik V. V. Tomek odhaduje, že tehdy bylo v Praze okolo čtyř tisíc měšťanských domů. V každém žilo asi sedm nebo osm členů domácnosti. Celkem tedy asi 30 000 stálých obyvatel Prahy. Počet lidí z okolí, kteří v Praze nacházeli obživu, se odhaduje na 50 000. Při 10 % nezaměstnanosti, považované za kritickou, by tak při stavbě zdi našlo obživu asi 5 - 8 000 lidí.
Otázka zní, proč panovník nechal stavět obyčejnou a celkem zbytečnou zeď, když by stejné lidi mohl zaměstnat na jiných, skutečně potřebných stavbách. Nemohl, pravděpodobně proto, že šlo o nekvalifikované síly, zatímco na stavbách kostelů a jiných budov bylo potřeba odborných řemeslníků. K pochopení stačí prohlédnout si Svatovítský chrám.
Nakonec, tak zcela bezúčelná ta zeď také nebyla. Mohla se stát součástí obranného systému Hradu. Ale především: Karel IV. věděl, že ti nezaměstaní by se dřív nebo později snažili přežít za každou cenu a sklouzli by k loupežím a zabíjení. Místo pěti tisíc stavebních dělníků by pak měl pět tisíc žebráků, zlodějů a lupičů, zkrátka frustrovaných lidí, naplněných nenávistí ke svému šťastnějšímu okolí. A z nich by vyrostla generace ještě horší, než byli oni. Když uvážíme, kolik by toho ukradli a jaké by byly náklady na bezpečnostní aparát - vždyť i tehdejší zbrojnoši museli dostávat výplatu – snadno si spočítáme, že náklady na stavbu zdi byly velmi výhodnou investicí.
Vysoké úrovni myšlení tohoto středověkého panovníka se teprve po zkušenostech s nacismem a komunismem přiblížili pováleční ekonomové. V Německu to byl tvůrce systému sociálního tržního hospodářství, pozdější kancléř Ludwig Erhard. Přiblížili se k ní, ale nedosáhli, protože se omezili jen na materiální stránku problému. Stručně řečeno - nezaměstnaný, jakkoliv dobře hmotně zabezpečený člověk, bude vždy frustrován pocitem vlastní neužitečnosti a marnosti života. Pokud se tedy nestane vědomým parazitem, jaké vychovává každý systém, vycházející z materialismu, lhostejno zda marxistického, nebo kulturního.
Druhým příkladem státnické dovednosti Karla IV. je příběh zákoníku Majestas Carolina, který připravoval se svými poradci v letech 1351 až 1353, a který chtěl v září 1355 předložit ke schválení na generálním sněmu v Praze. Byl to, řečeno současným jazykem, návrh ústavy zemí Koruny české, který obsahoval 109 článků. Vzhledem k tomu, že platil pro všechny země Koruny, tedy i Slezska, Braniborska a dalších, by se zdálo, že to je dost málo. Naše současná Ústava, vzhledem k tomu, že její součástí je i Listina základních práv a svobod o 44 článcích, má celkem téměř 160 článků jen pro Čechy a Moravu.
Majestas Carolina nebyl nakonec pro odpor šlechty na sněmu předložen, protože mimo jiné odstraňoval tzv. zvykové právo. Jinými slovy řečeno, zavazoval k dodržování zákona i šlechtu, která to považovala za nepřijatelné omezování svojí svrchovanosti. Na svých pozemcích totiž šlechta dosud reprezentovala nejen výkonnou moc, ale i zákonodárnou.
Jednání Karla IV. bylo ukázkou státnictví, jaká nemá obdoby. Šlechtě vyhověl, zákoník neprosazoval... A výsledkem bylo, že šlechta časem sama ze své vůle většinu zákoníku přijala. Kdyby svoji vůli prosazoval silou, mohl by budoucí konflikt s vlastní šlechtou skončit podobnou katastrofou, jako v případě jeho pradědečka z matčiny strany, Přemysla Otakara II.
Šlechta si naopak vzpomněla, že vítězství nad Přemyslem jí přineslo víc škody než užitku. Karel IV. správně předvídal, že si je toho vědoma a dá přednost zdravému rozumu. Tak došlo k faktickému přijetí Karlova zákoníku, aniž by byl vůbec projednáván. Takových příkladů státnické geniality nenajdeme v dějinách mnoho. Jedinečnost osobnosti Karla IV. vynikne ještě víc, uvědomíme-li si, že katoličtí panovníci nebyli osvícenskými a později levicovými historiky hodnoceni příliš příznivě.
Karel IV. byl katolík, o jehož pevné víře nebylo pochyb. Svoje přesvědčení vždy veřejně vyznával. Přitom byl, a stále je, nejen našimi dějepisci uznáván za jednu z největších osobností v dějinách. Léta jeho vlády jsou označována za nejšťastnější období našeho národa.
Ing. Karel Jahoda