p.png)
Unretmenschen, neboli podlidé
Od té doby, co (na fetu zcela zjevně závislý) Pavel Novotný ještě více zatemnil již tak dost temné česko ruské vztahy deklarováním svého záměru postavit v Řeporyjích pomník padlým Vlasovcům, se toto téma převaluje mediálním prostorem jako obláček smradu.
Když jsem zveřejnil článek Pepek Vyskoč z Řeporyj a Vlasovci, dostalo se mi od čtenářů v odpověď rozpačitého mlčení, ale od jednoho z nich i sarkastického komentáře. V mailu mi napsal něco v tom smyslu, že teď tedy asi postavíme pomník i strážným SS v Osvětimi. Přitom si nepamatuji, že bych kdykoliv kdekoliv obhajoval nějaké esesáky, nebo navrhoval stavět kdekoliv jakékoliv pomníky.
V onom článku jsem se jenom snažil vykreslit tehdejší brutální realitu bez ideologického balastu a nemilosrdné soudce Vlasovových "vlastizrádců" a "kolaborantů" tím upozornit na fakt, že to byli především nešťastní lidé, sami Stalinovým bolševickým režimem zrazení a odvržení. Měli na výběr pouze mezi téměř jistou smrtí hladem a vysílením v německém lágru, nebo aspoň malou šancí na přežití v aktivním boji proti nenáviděným bolševikům pod prapory podobně nenáviděných nacistů.
V komentářích pod články o pomnících Vlasovců a Koněva, o hrdinných osvoboditelích z Rudé armády a o démonických fašistech, kteří si dovolují drze zpochybňovat holubičí nevinnost Stalinových záměrů, přičemž by chtěli pořád jenom přepisovat dějiny, zaznívá i mýtus o tom, jak nacisté chtěli všechny Slovany nahnat do plynu, zotročit a nejspíš i vykastrovat.
Člověk je náchylný uvěřit jakékoliv lži, pokud je mu opakována dostatečně často... To je známá skutečnost, jejíž definice je připisována Goebbelsovi, ale ve skutečnosti i on ji pouze opakoval po někom mnohem starším a zjevně zkušenějším.
Nebudeme si o nacistech nic nalhávat. Nacisti nebyli žádní lidumilové a se slovanskými národy na východě Evropy neměli žádné andělské úmysly. Ale nebuďme ani nespravedliví. To, že někdo není náš přítel, ba dokonce je přímo náš nepřítel, nás nesmí svést ke lžím.
Vždy je potřeba zachovat pravdivost, protože nasazovat někomu psí hlavu, to je jen známka vlastní morální slabosti. Začneme lhát o svém nepříteli, potom začneme lhát o sobě, pak sami sobě... Lež nás pohltí a začneme v ní žít... Lež nás zotročuje. Pravda nás osvobozuje.
A pravdou je, že ani nacisti neměli jednotný názor na Slovany.
Nacisté dokonce ani nechtěli otevřeně říct, jaké jsou jejich konkrétní představy o uspořádání Evropy po válce, jaké jsou jejich válečné cíle a jaká bude jejich politika vůči ostatním evropským národům. A možná že to ani sami ještě pořádně nevěděli.
Výstižně to vyjádřil důstojník dobrovolnické divize SS Wallonia a nejčastěji vyznamenaný voják neněmecké národnosti, Léon Degrelle, během své přednášky o nebezečí komunismu. Svoje obavy o budoucnost Evropy zmínil, když do mikrofonu řekl, že "dobrovolníci dobře chápou, proti čemu bojují, ale nevědí nic o tom, za co bojují."
Některé slovanské národy přitom byly přímými válečnými spojenci nacistů a z jiných slovanských národů jim přišly na pomoc statisíce dobrovolníků... Protože sovětský bolševismus z celého srdce na smrt nenáviděli.
Nacisté jim, oproti bolševikům, přišli jako docela milí lidé, a to i přesto, že na okupovaných územích dávali slovanským domorodcům svoji domnělou nadřazenost najevo neskutečně arogantním, křupanským, odporným způsobem. Tak jací potom asi byli bolševici?
Lvov byl tehdy polsko ukrajinské město, jenž Němci dobyli v červnu 1941 a které následně připadlo pod civilní správu Říše. Místní etnický Němec vzpomínal: "Místo pro cestující bylo v tramvajích uprostřed vagónu přehrazeno širokým koženým pásem. Nápis v přední části oznamoval: "Jen pro Němce a jejich spojence – Italy, Maďary, Slováky a Rumuny". Bylo mi hanba dívat se, jak se lidé mačkají v přeplněné zadní části, zatímco v přední části seděli možná dva lidé a za řidičem na plošině stáli jeden nebo dva policajti".
Když Němci zaútočili na SSSR, sovětská tajná policie GPU začala likvidovat politické vězně v bývalém východním Polsku a v pobaltských zemích. Němci při svém postupu objevili víc než 4 000 zavražděných ve Lvově, 1 500 v Lucku a 500 v Dubně. V závěrečné zprávě oficiálního vyšetřování Dr. Philipp Schneider napsal: "Bez jakýchkoliv pochyb byli zavraždění lidé před smrtí sadistickým způsobem mučeni. K tomu byly zbudovány speciální mučírny."
Podél ústupových tras zanechávala trestná komanda GPU a Rudá armáda zmrzačená těla německých zajatců, buď zastřelených, nebo umučených k smrti. Cílem bylo vyvolat pomstu Němců, namířenou proti vzdávajícím se Rusům. Tím by se zabránilo dezercím sovětských vojáků.
Ve vězení v Tarnopolu našli němečtí vojáci jednoho pohřešovaného letce z posádky sestřeleného bombardéru. Měl vypíchnuté oči, vytržený jazyk, uříznuté uši a nos. Měl také staženou kůži z rukou a nohou. To bylo oblíbené mučení GPU, kterému často předcházelo ponoření pohlavních orgánů zajatce do vařící vody.
Stahování kůže z rukou se ve slangu GPU a NKVD říkalo "rukavice". Provádělo se to tak, že se ruce pevně přivázaly k hraně stolu nebo židle. Potom se polily vařící vodou, kůže se nožem nařízla po obvodu zápěstí a pak už se dala snadno stáhnout z celé ruky, jako když se stahují rukavice.
I když se Hitler, po dobytí západní části Polska, rozhodl postupně propustit všechny zajaté polské vojáky, německé orgány odrazovaly Němce i Poláky od vzájemného bratříčkování. SD ve zprávě z roku 1939 příslušníkům ozbrojených sil vyčinila za "velmi rozšířené sympatie k Polákům", nejvíc pak vyčítala bývalým rakouským důstojníkům jejich "uctivé jednání".
Německé vojenské velitelství v reakci na tuto zprávu nařídilo, že Poláci musejí sejít z chodníku, kdykoliv po něm procházejí němečtí vojáci, a smeknout klobouk před německým důstojníkem. Ale jen málo vojáků okupačních jednotek doržovaní těchto ponižujících praktik vymáhalo.
Po útoku na SSSR k nacistům dezertovaly desetitisíce Rusů. Často při výslechu jako důvod uváděli, že Stalin nechal popravit někoho z jejich rodiny.
Německý tisk popisoval agenty GPU a sovětské vojáky jako Untermenschen. Tento výraz doslovně znamená "nízcí lidé", ale historiky a propagandisty bývá často interpretován jako "podlidé" ve smyslu rasové méněcennosti. Ve skutečnosti je výrazem pro individua nízkého ducha a zkažených mravů, v nichž převládá zvrácenost nad morálními kvalitami civilizovaného člověka. Díky Stalinovým katům a fanatickým komunistům se časem tento pojem začal spojovat s východními národy všeobecně.
V lednu 1942 vylodila sovětská Černomořská flotila výsadek námořní pěchoty na Krymu. Ženista německé pěchotní divize na to vzpomíná: "Mnoho domů podél pobřeží sloužilo jako nemocnice nebo sběrná místa pro raněné. Rusové přišli, zabili ošetřovatele a lékaře, znásilnili zdravotní sestry a ženský personál. Potom ty ženy hodili do ledové vody v přístavu. Zastřelili raněné a nemocné vojáky, nebo je vytáhli na ulici a polévali vodou, aby tam umrzli."
Hned v červenci 1941 od sovětské 229. střelecké divize, která měla stav dvanáct tisíc mužů, dezertovalo k nacistům 8 000 vojáků. V září pak přeběhlo k nacistům 11 000 mužů, náležejících do stavu 225., 270. a 275. střelecké divize. I později Rudou armádu trápily hromadné dezerce. Jen v květnu 1942 přeběhlo k Němcům 10 962 sovětských vojáků. V červnu toho roku pak svoje soudruhy ve zbrani následovalo dalších 9 136 a v červenci 5 453 vojáků. V srpnu Němci napočítali 15 011 dezertérů, prchajících z komunistického ráje.
Völkischer Beobachter z června 1942 popisoval skupinu sovětských zajatců následovně: "Všichni to známe z filmových týdeníků – zablácené kožnaté tváře s apatickým, kradmým, zvířecím pohledem a unavenými, mechanickými pohyby. Šedá, monotónní, bezejmenná masa, v pravém slova smyslu stádo." Despekt a pohrdání z tohoto popisu jen čiší...
Vytváření jednotek a jejich zapojení do boje proti SSSR byl jen přirozený důsledek neustálého přílivu zajatců a dezertérů. Hitler byl brzy nemile překvapen vysokým počtem ruských jednotek v německé armádě a už v únoru 1942 zakázal jejich další rozšiřování. Ale jeho odpor záhy ochabl, když se dozvěděl o jejich bojových úspěších.
V srpnu 1942 řekl zajatý Vlasov německému diplomatovi Hilgerovi: "Sovětské propagandě se podařilo přesvědčit každého Rusa, že Německo chce zničit existenci Ruska jako nezávislého státu... Odpor ruského lidu může být zlomen jedině tehdy, když se prokáže, že Německo žádný takový cíl nesleduje a navíc je ochotné garantovat Rusku a Ukrajině nezávislost."
Diplomat Hilger zaznamenal také slova zajatého plukovníka Sojerského: "Stalinovi je dávána zodpovědnost za souvislou řadu porážek, ztratil už veškerou popularitu v armádě. Sovětský režim byl vždy nenáviděn širokými vrstvami obyvatelstva."
Sojerský se také domníval, že veřejné deklarování pro Rusko příznivých cílů, které Němci chtějí válkou dosáhnout, by vedlo k "okamžitému kolapsu" Rudé armády a zastavení veškerého odporu.
Příznačné je, že jak Hitler, tak jeho vlivný pobočník Bormann, ale i říšský komisař pro Ukrajinu Erich Koch, se stavěli proti myšlence na poválečnou nezávislost Ruska. Italský maršál Giovanni Messe si poznamenal: "Německo nechápe, jak probudit sympatie a ochotu ke spolupráci mezi obyvatelstvem okupovaných území."
I přesto v květnu 1943 sloužilo v německých ozbrojených silách 90 praporů etnických Rusů, 140 ruských samostatných střeleckých rot, 90 praporů složených z jednotek neruských národností SSSR, jako byli Gruzíni nebo Tataři, a dalších víc než 400 000 mužů sloužilo v jednotkách neozbrojené podpory jako machanici, koňáci, kuchaři atd.
Celkem v roce 1943 bojovalo na německé straně fronty se zbraní v ruce minimálně půl milionu bývalých vojáků Rudé armády. Tuto vojenskou sílu slovanských dobrovolníků ve službách Němců doplňovala kozácká divize a několik dalších samostatných kozáckých pluků. Kozáci byli obzvlášť efektivní v boji proti komunistickým partyzánům..
Melitta Wiedemannová, editorka diplomatického časopisu Die Action, vyjádřila svoje zklamání z německé propagandy a z německé zahraniční politiky, které mimo ni pociťovali také mnozí významní Němci. V roce 1943 napsala některým vůdcům SS a požadovala změnu německých praktik ve východní Evropě.
5. října 1943 poslala prostřednictvím svého poradce dopis samotnému Himmlerovi. Napsala v něm: "Naše mlčení ohledně podoby budoucí Evropy je na okupovaných územích, ale i mezi našimi oficiálními přáteli, považováno za absolutní důkaz našich nekalých záměrů."
Wiedemannová pak dodává: "Nejdříve byli za Unretmenschen označeni Židé a byli zbaveni práv. Potom se k nim připojili Poláci, potom Rusové, a téměř se to stalo i Norům. Kdo uchrání jakýkoliv národ před tím, aby ho Němci nezařadili do kategorie Untermenschen a před následným zničením?"
Dále napsala: "Naše heslo o Untermenschen pomohlo Stalinovi vyhlásit vlasteneckou válku... Všichni ruští zemědělci, většina inteligence a vyšší velení Rudé armády, jsou nepřáteli bolševismu a především Stalina. Naše politika staví tyto lidi před tragické dilema: Buď bojovat za Stalina, nebo zradit svůj národ, který určitě patří mezi nejtalentovanější národy bílé rasy..."