ZAPOMENUTÍ BÍLÍ OTROCI

08.02.2024 08:03

 

Přišli do Ameriky jako otroci - ohromný lidský náklad, přepravovaný na britských plachetnicích. 

Posílali je tam po statisících – ženy, děti a dokonce i nejmenší děti. Kdykoliv neuposlechli příkazu, postihly je ty nejkrutější tresty. Otrokáři věšeli svůj lidský dobytek za ruce, nebo jim za trest pálili končetiny. Některé pro výstrahu ostatním veřejně upálili zaživa, nebo uprostřed trhu s otroky narazili jejich hlavy na kůly. Nemusíme ale zacházet do všech brutálních podrobností. Všichni přece dobře známe příběhy o krutosti obchodu s africkými otroky... Nebo snad tento brutální příběh výjimečně není o černoších, unesených z Afriky?

Angličtí králové Jakub II. a Karel I. opakovaně organizovali vojenské výpravy proti Irům. Ale tolik oslavovaný Oliver Cromwell, který nechal popravit krále Jakuba II., dočasně v Anglii zničil monarchii, zavedl republiku, dosadil sám sebe na post "lorda protektora" a začal Anglii vládnout s diktátorskými pravomocemi, tuto praxi dehumanizace a zotročení katolického irského národa dovedl k vrcholu.

Po vítězném národním povstání proti anglické nadvládě se v roce 1641 většina Irska uchýlila pod vládu irské Katolické konfederace. Začátkem roku 1649 se tato konfederace spojila s anglickými royalisty, předtím poraženými v anglické občanské válce. Reakce na toto spojenectví "pravičáků" byla nevyhnutelná - v srpnu 1649 parlament anglické republiky rozhodl, že Cromwell se svou armádou napadne Irsko.

V květnu 1652 porazila Cromwellova armáda koalici irské Katolické konfederace a anglických Royalistů, obsadila Irsko a rozpoutala krvavý teror, který se stal předobrazem bolševického teroru v Rusku o několik staletí později. Jenže partyzánský boj Irů proti anglickým okupantům i přes to pokračoval ještě další rok. Jako pomstu za povstání z roku 1641, a jako opatření k zastavení všeobecné podpory partyzánů, zavedl Cromwell sérii represivních zákonů namířených proti katolíkům. Ti tvořili naprostou většinu irského národa. Vyvlastnil jim obrovské rozlohy zemědělské půdy a přidělil ji nově příchozím anglickým kolonistům. Zbývající katolické vlastníky půdy nechal nuceně přesídlit do Connachtu, neúrodné provincie v západním Irsku (bystrý čtenář si jistě povšimne podobnosti se Stalinovou praxí nuceného přesídlování nepohodlných etnik). Loupež irské půdy ve prospěch Angličanů byla následně posvěcena "Zákonem o vyrovnání" z roku 1652. V období anglické republiky se podíl půdy, vlastněné irskými katolíky, snížil z původních 60 % na pouhých 8 %.

Katolíkům bylo zakázáno žít ve městech, uzavírat sňatky s protestanty a vstoupit do budovy irského parlamentu. Sloužení katolických mší bylo zakázáno a katoličtí kněží, kteří byli dopadeni na půdě Irska a Anglie, byli zabiti. Cromwellova opatření proti irským katolíkům bývají označována jako genocida.

Uvádí se, že Cromwell si byl vědom podílu Židů na ekonomickém rozvoji Holandska, které bylo v té době největším rivalem Anglie. To ho prý, spolu s jeho přesvědčením o nedotknutelnosti soukromého majetku lidí, kteří nevyznávali protestantskou puritánskou víru, vedlo k rozhodnutí vyzvat Židy k návratu zpět do Anglie. Král Eduard I. je totiž z Anglie v roce 1290 vypověděl. Cromwell prý doufal, že pomohou obnovit ekonomiku, zdevastovanou jím vedenou válkou. Je pozoruhodné, že irských katolíků se jeho přesvědčení o nedotknutelnosti soukromého majtku osob, nevyznávajících protestanskou víru, evidentně vůbec netýkalo...

Židé se v menších počtech začali vracet do Anglie už v 16. století. Jindřich VIII., který byl v té době ještě katolíkem, využil židovských učenců k odůvodnění platnosti svého rozvodu s Kateřinou Aragonskou, jenž mu nemohla dát mužského potomka, a k ospravedlnění následného sňatku s Annou Boleynovou. Rozvod jako takový přitom v právu katolické Církve neexistuje a pokud je manželství platné, není možné se oženit nebo vdát za někoho jiného. Jindřich VIII. měl kvůli svému rozvodu fatální politické spory s Církví. To nakonec vedlo k odtržení anglikánské církve, rušení klášterů, brutálním represím proti katolíkům a prohlášení anglického panovníka za nejvyššího představeného církve v Anglii. 

Vznik puritánství znamenal začátek nového zájmu Anglie o Židy. Puritáni, stoupenci militantního kalvinismu, pokládali Židy za strážce jazyka a tradice Starého zákona. Podobné nadšení pro Židy sdílel i Oliver Cromwell. Proto se stal jeho nástup do čela vlády předzvěstí návratu Židů. Cromwellovi agenti navázali kontakt nejprve se slavným Rabbim Menašem ben Izraelem z Amsterodamu. Ten si vzal za cíl úspěšný návrat Židů do Anglie zprostředkovat. Po nezdaru na Whitehallské konferenci roku 1655, kde jeho návrh narazil na tuhý odpor kněží a obchodníků, se Cromwell rozhodl zařídit to tak, aby se Židé přistěhovali potichu a neoficiálně. Povolil jim soukromé praktikování náboženství a během několika měsíců i stavbu synagogy a hřbitova.

Oproti tomu, pro irské obyvatelstvo byly následky Cromwellovy politiky katastrofální. Válka vyústila v hladomor, který měl za následek propuknutí epidemie dýmějového moru. Ačkoliv neexistuje obecná shoda ohledně počtu úmrtí irských civilistů v důsledku Cromwellovy politiky, většina odhadů se blíží 50 % původní populace, ale některé odhady mluví o vymření až 83 % irského národa. Návdavkem poslanci anglického parlamentu odhlasovali přesídlení asi 50 000 Irů jako levné pracovní síly do anglických kolonií v Severní Americe a v Karibiku. 

Obchod s katolickými otroky začal prodejem asi 30 000 irských zajatců do Ameriky. Irsko se velmi rychle stalo největším dodavatelem lidské síly pro anglické pěstitele tabáku, cukrové třtiny a bavlny. Většinu otroků v britské Americe tehdy ve skutečnosti tvořili běloši. Do poloviny 17. století se Irové stali hlavní masou otroků, prodávaných na ostrovech Antigua a Montserrat. Irští otroci v té době tvořili až 70% celkového obyvatelstva Montserratu.

Angličané mezi lety 1641 až 1652 zabili přes půl milionů Irů a dalších 300 000 Irů uvěznili a prodali do otroctví. Během deseti let se tak počet obyvatel Irska snížil z 1,5 milionu na pouhých 600 000 duší. Britové nedovolovali irským otcům, aby si vzali své ženy a děti s sebou za Atlantik, takže manželé byli násilně odděleni od svých žen a děti od svých otců. Tak v Irsku vznikla zubožená populace bezmocných žen a jejich dětí bez domovů, které nedokázaly samy uživit. Britové ale našli snadné řešení této zapeklité situace: Prodali do otroctví také je.

V padesátých letech 17. století přes sto tisíc irských dětí ve věku 10 až 14 let odňali jejich matkám, kterým předtím vzali muže, a prodali je jako otroky do Karibiku, Virginie a Nové Anglie. V roce 1656 Cromwell nařídil odvézt dva tisíce irských dětí na Jamajku, kde se měly stát otroky britských osadníků. Ve stejné době bylo během deseti let prodáno na Barbados a do Virginie 80 000 Irů, většinou žen a dětí.

Obchod s černými otroky byl v té době teprve v plenkách, protože náklady na jejich získání a přepravu byly vyšší, než na získání bílých otroků z Irska. Tím pádem i prodejní cena černých otroků byla mnohem vyšší a pro anglické plantážníky byli bílí otroci finančně dostupnější. Koncem 17. století se afričtí otroci prodávali za cenu kolem 50 £, zatímco irský otrok se dal pořídit desetkrát levněji, většinou do 5 £. 

Je také spolehlivě doloženo, že afričtí otroci, nezatížení "vinou" vyznávání nenáviděné katolické víry, se od Angličanů často těšili podstatně lepšímu zacházení, než bílí Irové. Když totiž plantážník zbičoval irského otroka, ocejchoval ho, nebo ho ubil k smrti, nejednalo se o zločin. Navíc smrt levného Ira pro něj sice představovala finanční ztrátu, ale podstatně menší, než kdyby zabil drahého černocha.

 Angličtí otrokáři brzy začali s nuceným oplodňováním irských žen – jak pro své sexuální potěšení, tak pro navýšení zisku. Děti otroků se totiž rodily jako otroci, a tak postupně zvětšovaly "stádo" svého pána. I když se takové "chovné" Irce nakrásně podařilo získat svobodu, její děti zůstávaly dál otroky jejího bývalého pána. Proto osvobozené irské matky jen málokdy opouštěly své děti a raději dál setrvávaly v otroctví.

Časem Angličany napadl ještě lepší způsob, jak zvýšit finanční výnos z těchto zotročených Irek, často dívek ne starších než 12 let - začali je nuceně pářit s černochy, aby vytvořili otroky zvláštní a nové barvy pleti. Tito noví rasově míšení otroci měli vyšší tržní cenu než čistě bílí. Navíc díky tomu nemuseli kupovat drahé africké otroky. Tato praxe míšení Irek s Afričany pokračovala po několik desetiletí a rozšířila se natolik, že v roce 1681 byl dokonce přijat zákon, který „zakazoval páření irských otrokyň s africkými otroky za účelem plození otroků na prodej“. K zákazu však nedošlo z nějakých morálních pohnutek, ale jenom proto, že tím citelně klesaly zisky velkých otrokářských společností. Jisté také je, že ony snědé tváře, s nimiž se potkáte na dovolené v Karibiku, jsou většinou výsledkem plánovitého "chovatelského šlechtění", provozovaného anglickými protestantskými otrokáři, když pářili irské ženy s černochy, jako by šlo o nějaký dobytek. 

 Je zapomenutou a zamlčovanou skutečností, že v 17. století poznali Irové všechny hrůzy otroctví stejně dobře, pokud ne lépe, jako Afričané. Je zdokumentováno, že po irském povstání roku 1798 byly tisíce Irů prodány do Ameriky a do Austrálie. Irští i afričtí otroci museli snášet strašlivé zacházení. Z jedné britské lodi například hodili do Atlantiku 1302 otroků, aby posádce zůstal dostatek jídla na cestu.

Anglie posílala do Nového světa desítky tisíc irských otroků déle než jedno století. V roce 1839 se Británie konečně rozhodla ukončit obchod s otroky. Řada lidí dnes odmítá nazývat irské otroky tím, čím skutečně byli - tedy otroky. Pro charakterizaci postavení katolických Irů se v anglické protestantské společnosti používají bizarní termíny jako „smluvní služebníci“ (indentured servants). Avšak v 17. a 18. století nebyli irští otroci o mnoho víc, než lidským dobytkem.

Žádná z irských obětí anglických protestantských otrokářů se nikdy nevrátila do Evropy, aby zde vyprávěla o svém strašném osudu. Jsou to zapomenutí bílí otroci, na které západní liberální i východní postkomunistické učebnice dějepisu, ve jménu prosazování narativu o vině bělochů proti všem barevným rasám, velice rády zapomněly. Také o zavilé kruté nenávisti anglických protestantů ke všemu irskému a katolickému tyto levičácké multikulturní učebnice mlčí jako hrob. Kdyby totiž přiznaly, že vůbec nešlo o nějakou rasu, ale jen o peníze a politickou moc, jejich mýtus o bílém rasismu by se začal bortit jako domeček z karet.

Roku 2002 byl Cromwell v anketě BBC vybrán do desítky největších Britů všech dob.

 

Zdroj ZDE