p.png)
Zimní válka
Mezi Finskem a Sovětským svazem byl 21. ledna 1932 uzavřen pakt o neútočení. V roce 1934 byl Sovětským svazem i Finskem znovu potvrzen na dobu deseti let. Podle něj tedy až do roku 1944 neměl jeden stát zaútočit na druhý. Avšak, i přes tento mírový akt, nevraživost sovětských bolševiků vůči finským konzervativcům přetvávala. Stalinská propaganda je průběžně označovala jako fašisty a častovala je mnoha dalšími jednak lživými, jednak nenávistnými nálepkami. Tento stav přetvával od roku 1920, kdy se ruští a finští komunisté, podporovaní Moskevskou kominternou, pokusili ve Finsku násilím uchvátit moc a zavraždit generála Mannerheima, v čemž jim zabránili finští vlastenci.
Po tomto nezdařeném finském "Majdanu" poskytl SSSR útočiště velké části finských komunistů, kteří hledali úkryt před finskými justičními orgány. Stalin si je pak v Moskvě odložil na příhodnější dobu, až bude možno připojit Finsko k Sovětskému svazu jako další, od zlých kapitalistů osvobozenou, sovětskou socialistickou republiku. A tak, když Stalin ve spolupráci s Hitlerem zlikvidoval Polsko a následně si fakticky podřídil Litvu, Lotyšsko a Estonsko, obrátil svůj žádostivý pohled k Finsku. Pro tu dobu typické je vyjádření soudruha Vorošilova, který 29. listopadu 1938, na zasedání válečné rady při lidovém komisariátu obrany SSSR, prohlásil v přítomnosti soudruha Stalina: "Polsko, Rumunsko a všelijaká Pobaltí už dávno nemáme na seznamu. Tyhle pány semeleme na prášek kdykoliv a za všech okolností." Koho tedy na seznamu měli?
Sovětská diplomacie začala na Finsko vyvíjet tvrdý nátlak. Začala předkládat požadavky, jenž byly pro Finy naprosto nepřijatelné a znamenaly by v podstatě likvidaci finské samostatnosti. Dlužno podotknout, že úplně stejnou taktiku použil Hitler ve vztahu k Československu – vynutil si odstoupení pohraničních území s mnoha přírodními zdroji a rozvinutým průmyslem. Nicméně podstatný rozdíl byl v tom, že Hitler chtěl území, na němž žilo obyvatelstvo německé národnosti. Stalin chtěl prostě jenom území. A tentýž model diplomacie uplatňoval Molotov proti Finsku. Požadoval odstoupení na přírodní zdroje bohatých a průmyslem vybavených území, odstoupení pobřežních ostrůvků s vojenskými pevnostmi chránícími přístup k Helsinkám po moři, právo vojensky okupovat přístav Petsamo, právo libovolně přesunovat po finském území jednotky Rudé armády... To se prakticky rovnalo vojenské okupaci a ztrátě státní suverenity, s velmi jasným výhledem na brzké administrativní připojení k SSSR. Finští politici se snažili pro svůj národ zachránit mír i státní suverenitu, proto zvolili strategii částečných ústupků. Nakonec ale stejně zjistili, že nemohou mít obojí. Buď budou mít mír, nebo svobodu. Souhlasili s přenecháním několika ostrůvků a ztrátou území v oblasti Karelské úžiny. Dál ale ustoupit nemohli, pokud nechtěli finský národ zradit a odevzdat ho bolševikům do rukou.
Někteří naši čeští "vlastenci" s ohnivým zanícením opakují v Rusku oblíbenou mantru, že Sovětský svaz nikdy, prý narozdíl od USA a Británie, nevyvolal žádnou válku. Nic není vzdálenější pravdě. Je to jenom další nestydatá lež levicových internacionalistů, převlečených za vlastence. Každá světová nebo regionální velmoc, jak USA, Británie, Japonsko či Německo, tak i Sovětský svaz vyvolával války a konflikty, aby si upevnil moc a rozšířil svoje panství. A komunisté se přece nikdy netajili tím, že chtěli revoluci rozšířit do celého světa a všechny národy světa "osvobodit" z příšerného útlaku náboženství a svobodného podnikání. Lenin za tím účelem už v roce 1919 založil v Moskvě kominternu. Tato globalistická nadnárodní organizace měla jediný účel - podrývat národní vlády všech zemí, vyvolávat levicové vzpoury, sociální nepokoje a občanské války. Jejím prostřednictvím Sovětský svaz financoval profesionální revolucionáře, agitátory, komunistické agenty, záškodníky a atentátníky ve všech zemích v Evropě i jinde na světě. A stejnou politiku otevřeného násilného vměšování, vyjadřovanou typicky primitivní a křupanskou rétorikou, uplatňoval Sovětský svaz i proti Finsku.
Na konci třicátých let 20. století žil Sovětský svaz v očekávání války. 24. února 1939 přinesl hlavní vládní deník Izvestija obsáhlý článek s názvem "Války spravedlivé a nespravedlivé". Závěr, který z něj vyplynul, byl jednoznačný: jakákoliv válka, kterou povede Sovětský svaz, bude spravedlivá, protože "při obraně vlasti a zničení nepřátelských armád na tom území, odkud přitáhly, pomáhá Rudá armáda zotročeným třídám při svržení moci buržoazie a osvobození od kapitalistického otroctví. Taková válka je dvojnásob, trojnásob spravedlivá." Článek končil slovy: "Sovětský lid ví, že nadcházející válka bude velmi vyčerpávající a krutá. Učiní proto vše, co je třeba, aby – ve spojení se všemi národy – co nejrychleji a s co nejmenšími ztrátami skoncoval s tím společenským zřízením, které způsobuje nespravedlivé války." Jak je vidět, v Sovětském svazu nebylo pochyb o tom, že válka je nutná a bude. Stejně tak vládlo přesvědčení, že se bude odehrávat na území kapitalistického nepřítele, tedy že nepůjde o obrannou válku na vlastním území. Už o dva měsíce později, na vojenské přehlídce 1. máje 1939, prohlásil lidový komisař obrany J. K. Vorošilov ve svém projevu: "Sovětský lid nejen že umí bojovat, ale bojuje rád!"
Za čtyři a půl měsíce, 17. září 1939, vpadlo 5 000 sovětských tanků v čele půl milionu vojáků invazních vojsk Rudé armády bez vypovězení války, navzdory platné sovětsko-polské smlouvě o neútočení z roku 1932, do zad bojující Polské republice.
O měsíc a půl později, 31. října 1939, oznámil soudruh Molotov poslancům Nejvyššího sovětu SSSR: "Nyní, pokud jde o evropské velmoci, se Německo nachází v pozici státu usilujícího o brzké skončení války a o mír, zatímco Anglie a Francie mají zájem na pokračování války a odmítají uzavřít mír."
3. listopadu 1939 se ve světově proslulém deníku Pravda, vydávaným Ústředním výborem komunistické strany SSSR, objevil úderný článek. Finsko v něm bylo velmi neurčitě, ale zato velmi vztekle obviněno, že nemá zájem na upevňování přátelství se Sovětským svazem, zarputile odmítá mírové návrhy Sovětského svazu, a navíc jde na ruku jakýmsi všeobecně známým, ale v článku nejmenovaným "válečným štváčům". Článek končil úplně otevřenou výhružkou: "Všechny ty politické pikle hazardních karbaníků odmrštíme k čertu a půjdeme svou cestou bez ohledu na cokoliv. Beze všech ohledů zajistíme bezpečnost SSSR a na cestě k cíli rozdrtíme všechno a jakékoliv překážky."
26. listopadu 1939 zinscenoval Sovětský svaz tzv. „Mainilský incident“, kdy jeho dělostřelectvo ostřelovalo pozice Rudé armády v pohraniční vesnici Mainila. Sovětská propaganda pak obvinila Finsko a tvrdila, že došlo k obětem na životech sovětských vojáků. Z osobních zápisků stranického činitele Andreje Ždanova vyplývá, že celý incident byl vykonstruován Sovětským svazem, aby Finsko mohlo být označeno za agresora a aby Rudá armáda mohla zahájit „protiofenzívu“. Finská strana odpovědnost za útok odmítla a obvinila SSSR z provokace. Ze služebních deníků nejblíž umístěných finských dělostřeleckých baterií vyplývá, že Mainila byla mimo jejich dostřel. Byly totiž od hranice staženy, aby Finové předešli právě takovým incidentům.
Ihned se rozjela nenávistná protifinská kampaň ve všech sovětských médiích. Finští představitelé už byli nepokrytě nazývání "kašpaři", "skřeti", "političtí šejdíři" a "falešní hráči". Tisk nasadil zbraně těžkého kalibru: "Ukážeme nabubřelým štváčům, zač je toho loket! Běda těm, kdo nám přijdou do cesty! Přišel čas rozmáčknout tu ničemnou blechu, která skáče a pitvoří se u našich hranic! Finské dobrodruhy smeteme ze zemského povrchu! Je načase zničit tu odpornou sviňku, která se opovažuje vyhrožovat Sovětskému svazu!"
30. listopadu 1939 sovětská vojska přepadla Finsko. Došlo k tomu bez vyhlášení války, bez faktické příčiny, po letech skryté nevraživosti a po rozpoutání brutálního diplomatického nátlaku, politického vydírání a propagandistických urážek finského národa i jeho demokraticky zvolených představitelů. Kapitulace slabé a špatně vyzbrojené finské armády se očekávala zhruba do čtrnácti dnů. Sovětští vojáci byli dokonce varováni, aby si dali pozor a nechtěně nepřekročili švédskou hranici. Obsazení Helsinek bylo naplánováno na 21. prosince 1939, jako dárek pro Stalina k jeho šedesátinám.
Sovětská armáda vstoupila na finské území v pochodových útvarech, s rozvinutými prapory a Stalinovými portréty nad hlavami, jako by šla na přehlídku na Rudé náměstí v Moskvě. Samolibost sovětských komunistů šla tak daleko, že už 1. prosince 1939, tedy druhý den války, psala Pravda, ústřední list sovětských bolševiků, bez jakýcholiv pochybností: "Rudá armáda dokáže zasadit drtivý úder nejen finské hnidě, ale i těm, za jejichž zády se ta hnida skrývá!"
Jenže to se soudruh Stalin přepočítal. Finové se nepodělali. Nezalekli se ani ohromné přesily vojáků, ani přesily moderní techniky, o níž se jim mohlo jenom zdát, ani revolučních dělnicko-rolnických pochodových písní, ani Stalinových portrétů na rudých praporech. Finové se určitě báli, jako by se bál každý, kdo je přepaden mnohem silnějším zločincem, ale strachem se rozhodně nepodělali.
Stalinem naplánovaná "kratičká vítězná válka", v podstatě blesková válka, se zvrhla do těžké, vyčerpávající, dlouholeté a krvavé řeže. Válečné operace v ní, s delšími přestávkami, probíhaly téměř pět let, od 30. listopadu 1939 do 5. září 1944. Nejaktivnější manévry se odehrály během osmi měsíců tzv. zimní války, do 13. března 1940. Počet lidských ztrát Rudé armády během této osmiměsíční agresivní kampaně, rozpoutané na území "válečného štváče", jenž měl oproti obrovskému Sovětskému svazu mrňavou armádu, směšné množství letadel a v podstatě žádné tanky, byl úděsný. Přesná čísla dodnes neznáme a zřejmě už nikdy nebude možné je zjistit. Střízlivý odhad, vytvořený historiky na základě hodnověrných svěděctví, opravňuje k předpokladu, že nevratné ztráty Rudé armády činily víc než 200 000 mužů, kteří byli zabiti v boji, zmrzli, zemřeli v nemocnicích, byli doživotně zmrzačeni, zemřeli v zajetí, nebo zmizeli beze stopy.
Jen tak pro srovnání: Pozemní jednotky tří Spojenců - USA, Británie a Kanady - utrpěly v bojích, táhnoucích se přes polovinu Evropy, od vylodění v Normandii po dosažení demarkační linie na Labi, celkové ztráty ve výši 156 000 mužů. A pohled z druhé strany: Během úspěšné ofenzívy na západní frontě, završené porážkou Francie, Belgie a Nizozemí, ztratil německý Wehrmacht 49 000 mužů. Okupace Norska v květnu 1941, které má přibližně stejnou rozlohu jako Finsko, při níž německá armáda porazila nejen slabou norskou armádu, ale i britský expediční sbor, stála Německo 3 700 vojáků.
Vojenské výsledky zimní války šokovaly přátele i nepřátele Sovětského svazu. Není pochyb o tom, že to byla právě finská kampaň, která Hitlera přesvědčila, že Rudá armáda je kolos, stojící na hliněných nohou. Když se v roce 1941 odhodlával k preventivnímu útoku na SSSR, výsledek bojového nasazení Rudé armády ve Finsku mu jistě usnadnil rozhodování. Obrovská velmoc, která disponovala největší armádou na světě, zde vrhla do boje proti nepatrnému protivníkovi 900 000 mužů, vyzbrojených tisíci tanků a letadel. Ale přesto nedokázala "rozmáčknout ničemnou blechu, která skáče a pitvoří se" u hranic sovětské říše. S pro něj typickou vojenskou stručností to vyjádřil vrchní velitel finské armády Carl Gustaf Emil svobodný pán z Mannerheimu ve svých Pamětech: "První, co uhodilo do očí, byl ten nepoměr mezi obrovskou investicí a mizivým výsledkem."
V prvních dnech války postupovaly sovětské jednotky do nitra Finska vysokou rychlostí. Generál Mannerheim píše: "Naše slabé a neúplné jednotky musely ustupovat pod tlakem přesily. Nepřítel, podporovaný tanky, se pohyboval nečekanou rychlostí. Náhlé zjevení obrněnců působilo na naše jednotky paralyzujícím dojmem, protože jen několik jich dostalo výzbroj pro boj s tanky." Nejdál se dostaly jednotky sovětské 8. armády, které prorazily 100 až 120 km do hloubky finského území. Pak se karta začala obracet.
V polovině prosince 1939 se Finové přeskupili. Obratně manévrující rychlé jednotky lyžařů roztínaly, obkličovaly a po částech ničily obrovská armádní uskupení Sovětů. Na Štědrý den 1939 byly jednotky komunistů vrženy o 50 km zpět. Pro ilustraci: 139. divize zanechala na bojišti 2 247 pušek, 165 těžkých a 240 lehkých kulometů, přičemž na začátku ledna 1940 čítaly její jednotky už jenom 30% původního stavu mužstva. Takto popsal situaci sborový komisař Vašugin na poradě vrchního velení Dělnicko-rolnické Rudé armády po skončení zimní války 17. dubna 1940: "Finové obkličovali naše divize po malých částech. Měl jsem do té doby za to, že k obklíčení jedné divize jsou potřeba tři. Tam to ovšem probíhalo docela jinak. Toto obkličování vyvolávalo u našich vojáků hotovou psychózu..."
Finský plukovník Siilasvuo píše: "Panika obklíčených byla čím dál větší – nepřítel už nebyl schopen organizovat společné a koordinované akce. Les byl plný prchajících lidí. V poledne 7. ledna se nepřítel začal vzdávat. Hladoví a promrzlí lidé vylézali ze zemljanek. Získali jsme neuvěřitelné množství vojenského materiálu, o kterém mohly naše jednotky leda tak snít. Všechno jsme ukořistili v nejlepším stavu, děla se ještě leskla novotou. Získali jsme 40 polních a 29 protiletadlových kanónů, 27 tanků, 6 obrněných aut, 20 traktorových tahačů, 160 nákladních aut, 600 koní..."
Jenže 1. února 1940 zahájily sovětské jednotky novou ofenzívu. Před jejím spuštěním byly na finskou frontu přesunuty čerstvé posily, jichž měl Sovětský svaz, narozdíl od Finska, témeř nevyčerpatelnou zásobu. Útok, koncipovaný jako masivní úder na Karelské šíji, byl veden trojnásobnou silou. Takový typ války nemohla slabá finská armáda dlouho vydržet.
Převaha sovětského letectva dosáhla strašlivých rozměrů a navíc se začalo zaměřovat nejen na terorizování civilního obyvatelstva, ale i na bombardování vojenských cílů. Finští letci mu sice značně pustili žilou, ale i přes jejich úžasné bojové výkony ochromilo sovětské letectvo zásobování finských jednotek. Za této situace už nebylo možné udržet pozice. Pokusy Rudé armády o osvobození 54. divize z obklíčení sice skončily debaklem, finské jednotky v Ladožské Karélii nápor vydržely, ale situace na Karelské šíji se pro ně přesto stala kritickou.
Po čtrnácti dnech zuřivých bojů byly prolomeny některé úseky Mannerheimovy linie v oblastech Summy a jezera Muolla. Finové ustoupili, ale vzápětí znovu odrazili nepřátelský nápor. Přesto se sovětským jednotkám po dvaceti dnech zuřivých bojů podařilo proniknout na západní břeh Viipurského zálivu. Krok za krokem se probíjely přes slabé elitní jednotky, přivolané narychlo z Laponska, a jejich méně kvalitní posily z řad záložáků. Nakonec postupně začaly obkličovat město Viipuri. Finové už neměli kam ustoupit, protože dobytí Viipuri by znamenalo obklíčení všech finských jednotek, bojujících na Karelské šíji. Mannerheim proto sáhl k poslednímu zoufalému kroku, když nařídil odstřelení hrází průplavu Saimaa, aby vzniklé záplavy zabrzdily nepřátelský postup a finské jednotky získaly čas ke stažení na západ.
12. března 1940 zahájila Rudá armáda obchvatný manévr, jehož cílem bylo obklíčení Viipuri. Ačkoliv Rudá armáda během bojů obsadila i některá předměstí, nepodařilo se jí kruh kolem města uzavřít. Zaplavená území a potíže se zásobováním zbrzdily její další postup a obě strany dospěly na Karelské šíji do stadia úplného vyčerpání.
Zimní válka skončila 13. března 1940 Moskevským mírem. Finsko muselo Sovětskému svazu odstoupit velkou část svého území a přistoupit na většinu jeho vyděračských podmínek. Ztratilo téměř celou Karélii, území v oblasti Salle a svou část Rybářského ostrova - bez vodních ploch celkem 37 000 km² . Pro srovnání – rozloha České republiky je 78 871 km². Finsko muselo souhlasit se zřízením sovětské vojenské základny v přístavu Hanko, vybudováním železnic spojujících Sovětský svaz a Norsko a přislíbit sovětským jednotkám právo transportu po těchto železnicích.
Finsko tak sice přišlo o rozsáhlá území, na němž mělo továrny na zpracování papíru a celulózy, což citelně zasáhlo jeho hospodářství, ale přesto si ubránilo svobodu a státní suverenitu. Uchránilo svoje občany od násilné kolektivizace, vyvlastňování firem a rodinných majetků, ničení kostelů a kulturních památek, indoktrinace komunismem a především – od poprav, mučení, věznění a násilné deportace desítek tisíc svých občanů do sibiřských gulagů, jako se to stalo Litevcům, Lotyšům a Estoncům.
To tedy bylo velmi stručné připomentí českým "vlastencům", jak Sovětský svaz před osmdesáti dvěma roky "nevyvolal vůbec žádnou válku". Paralela s moderními agresemi NATO v Iráku a jinde po celém světě je úplně očividná, snad až na to, že Stalinovi generálové svoji agresi proti Finsku vedli tak diletantsky, že něco takového by jinde na světě snad ani nebylo možné. Ale co čekat od lidí, kteří mnohdy vychodili jen pár tříd obecní školy... Jediné, co znali z vojenského řemesla, bylo hnát svoje vojáky do útoku.
Doba postoupila daleko kupředu, technika je dnes mnohem dokonalejší a metody k ovládnutí myslí a zotročení vůle svobodných lidí jsou mnohem lstivější a propracovanější, než jaké používali neotesaní a brutální sovětští komunisti. Ale ta podobnost záměrů je očividná. Člověk by musel být slepý, aby ji neviděl. Globalistický komunismus, toužící ovládnout celý svět proletářskou revolucí, ve skutečnosti zotročením lidí a likvidací jejich elementárních svobod, byl předobrazem dnešního globalistického Nového světového řádu. Název je jiný, metody jsou částečně jiné, ale cíl je stále stejný. Čím to? Snad tím, že za provázky tahá stále stejná skupina lidí?
Zlo je stále stejné, jen na sebe bere pokaždé jiný kabát. Statečný finský národ tehdy ukázal všem dobrým lidem, že strach má sice každý, ale přežije jenom ten, kdo se strachy nepodělá, postaví se a bojuje.
Velmi zajímavá přednáška ZDE
Velmi zajímavá kniha ZDE